Zápisky z Turkmenistánu

Lucie

Turkmenistan

- 26. February 2024 - edit: 26. February 2024 11:49

Zápisky ze stopování v Turkmenistánu. každé naší expedice vzniká krátký nebo delší příběh. Některé zápisky jsou poučné, jiné zase čistě pošetilé. 🙂 Pojďte se s námi začíst do dramatických příběhů a dobrodružství z cest – a kdo ví, třeba budete jednou součástí některého dalšího z příběhů…

Zápisky z Turkmenistánu - Kapitola první, den nultý

Yunus. Naleštěné mokasíny z hrubě opracované černé kůže, černé společenské kalhoty s koženým páskem, pruhovaná neformální košile, zlaté hodinky, hladce oholen, úhledně ostříhán, z náprsní kapsy kouká zářivě zelený pas. Turkmenský pas. Stojí odevzdaně u vstupního okénka brány přístavu. „Jedete do Turkmenistánu?“ ptám se nadšeně. „Dneska nic nejede.“ odvětí odevzdaně. Úředníci u okénka trvají na tom, že máme odejít a zavolat zítra. Yunus se přesune do stínu. Je 48 stupňů a vzduch se tetelí nad dálnicí vedoucí do rozpadlého postsovětského města, odkud se vypravovali vlakem vojáci na frontu s Hitlerem během druhé světové. Opuštěná kasárna ční nad pustinou a rezavé vlaky trpělivě čekají na své koleji na přirozený rozklad. Yunus škrtá již podvacáté zapalovačem. Půjčuji mu svůj. „Zítra mi končí vízum. Pak bude deportace.“ vypadá smutně. Ukazuje mi na fotkách své děti, psy.. „A jaký je život v Turkmenistánu?“ „No, normální.“ Nic nemůže být blíž i dál pravdě zároveň. Další kolo telefonátů. „Dneska loď jede, ale místa nejsou.“ dozvídám se opět z telefonátu s prodejnou jízdenek. Už se známe, oslovujeme se křestním jako starý kámoši. Voláme si každou druhou hodinu. No, prej možná místa budou. Za hodinu, za dvě. Dostáváme se z kachliček před bránou přístavu do klimatizované čekárny uvnitř areálu. Obehnané plotem. Zavřené na petlici. Ajajaj, to je teda výhra! * Čekárna je přeplněná lidmi. Někteří čekají na lístky již třetí den. Pluje to jen na dvě místa: do Kazachstánu a do Turkmenistánu. V prostoru pro matky s dětmi kojí paní novorozence. Většina lidí spí vleže na židlích. Vycházet za plot je zakázáno pod pokutou 700 dolarů. Krom toho, že stejně není kudy vyjít. V kuchyňce je voda a čaj. Čeká nás viditelně konečně pár odpočinkových dnů. ** „Ahoj, tady Lucka. Tak co?“ další, asi šesté telefonické kolečko. „Kolik vás je, dva? Mám je tu pro vás, přijďte na pokladnu.“ Vytřeštím oči překvapením a s klepajícím rukama oznamuju novinku kámošovi. Oklikou. Česky. Předběhli jsme asi třicet čekajících, tak aby se tam někdo nestavil dřív. Jako když uděláš zkoušku u toho debilního profesora, co každýho spolužáka vyhodí, jako jediná s monstrózním tahákem na dvě A4. Ještě skočit pro Yunuse. Sere na záchodě. „Yuri? Yuri!“ hulákám na pánských záchodech. „Jdeme, pojďte s náma.“ Jenže ochranka na bráně zasahuje once again. Yunuse zadrží jak fanynku přebíhající s plyšákem z koridoru B do koridoru A na koncertě Kelly Family pro svoji životní šanci a vrací ho zpátky. „Končí mi zítra vízum! Deportace! Deportace!“ křičí hystericky. Beru si na něj číslo s tím, ať se nebojí, že mu taky koupíme lístek. *** Koupě lístků pro Yunuse byla neřešitelným úkolem. Pán na prodejně jízdenek odmítavě vrtí hlavou. „Nělzja, nělzja, nělzja.“ „Ale oni ho deportují! Dáme mu svoje!“ S kamenným výrazem jen pronese další „nělzja“. Nechápu, proč máme tuhle protekci. Jen kvůli tomu, že volám milým hlasem každé dvě hodiny? Připadám si provinile. Ukáže se to ale už po návratu do čekárny. Naše loď nejede dnes dopoledne. Jede až zítra večer. Běžná loď pluje sedm hodin. Naše pluje krásných TŘICET PĚT hodin. Jiná loď nejede. Ber nebo nech bejt. **** Je to loď Amir Azimrov z roku 1984. Kdysi to bývala moderní superrychlá loď pro vojenské náklady. Dnes má rezavou střechu s opadávajícími kusy vybledlého nátěru křupajícíma pod nohama – pohyb po lodi zní jako chůze po solených brambůrkách. Její ségra se před třemi lety potopila a zemřelo 76 lidí na palubě, zachránili jich pouze devět. ***** Ber, není z čeho vybírat. Zato vychází zcela nejlépe v přepočtu na peníze a čas strávený na lodi. Za krásných 55 dolarů se projedete od dvaceti do třiceti hodin. Moderní Turkmenské lodě Berkarar a Bahtiyar stojí pro Turkmeny taky 55 dolarů, ale pro turisty a Ázerbájdžánce stojí závratných 150 dolarů. Z toho vyplývá podivné přeskakování prodejů lístků podle národnosti. Prostou matematikou se můžeme u Ázerbajdžánských lodních veteránů dostat k sumě 1,5 dolarů za hodinu plavby, zatímco u Turkmenské lodi vychází hodina plavby na závratných 21,4 dolarů. A to se, Horste, vyplatí. Navíc to máte i se saunou v kajutě zdarma a v případě noční bouřky i s adrenalinovým zážitkem bez příplatku. Zažili jsme oboje, doporučujeme. ****** K tranzitnímu vízu do Turkmenistánu potřebujete předem schválenou žádost od ambasády, vytištěný zvací dopis od ambasády ve formátu A4 a potvrzení o zaplacení poplatku. Nemáme ani jedno. Tedy, o víza jsme předem žádali a předem je dostali, ale pouze ve formě číselného kódu. Od května mají některé ambasády nový elektronický systém. Bohužel ne všechny. Ázerbájdžánští pohraniční celníci tím stráví třicet minut telefonátů na všechny strany. „Nu, davajtě, já vás tedy pustím, ale tohle jsem ještě neviděl, je to na vaše riziko, AŽ VÁS TURKMENI DEPORTUJÍ ZPÁTKY, TAK MI SEM NECHOĎTE SI STĚŽOVAT!“ ******* Víte co, nikdy jsem za celý život nepoužila slovo deport. Ani jsem nikoho neslyšela, že by ho použil naživo v konverzaci. Je to jedno z těch zapomenutých slov ve slovníku, na které se již století práší. Tohle jsou slova pro kriminálníky, ne pro normální slušný lidi. No, a v Turkmenistánu se používá denně. Používá ho automechanik stejně jako paní se třemi dětmi. Deport je jedním z hlavních strašáků pro všechny lidi v zemi. Pro všechny v zemi. I pro vás v zemi. Všichni jsou neustále, alespoň verbálně, jednou nohou v deportu. ******** Taky jsem začala páchat kriminální činy. Opět to není nic až tak neobvyklého – stačí vám na to jít si vyměnit peníze anebo si zapálit cígo. Obojí je totiž zakázaný. Ale dělají to naprosto všichni. Původně zakázali i vycházení na ulici po deváté hodině, ale následně ho pro neudržitelnost zrušili. Možná. Možná vlastně ještě platí, ale nikdo jej nedodržuje. Stejně jako hromadu dalších oficiálních zákazů a příkazů. Nedodržují je totiž ani ti, kteří by je měli vymáhat – takže je logicky na ostatních ani nevymáhají. Policajt s cígem v hubě vám pokutu za kouření nedá. Sere ho ten zákaz stejně jako vás, na rozdíl od vás si musí cigarety kupovat načerno a za draho. ********* Oblíbenou nedělní činností je totiž zakoupení kusovky (pro méně znalé: jde o jeden kus cigarety) a její přinesení do rodiny k večernímu posezení, kde se slavnostně zapálí a společně vykouří. Jedna. Za týden. Obchod s právě dovezenými cigaretami se pozná jednoduše: je u něj fronta dlouhá několik stovek metrů a nikdo vám neřekne, na co ve frontě čekají. Cíga se pašují snad ze všech okolních zemí a jejich hodnota vzrůstá překročením hranic téměř padesátinásobně: v Ázerbájdžánu vyjde krabička cca na 14 korun, v Turkmenistánu kusovka cca na 30 korun. To máme 20 krát 30 je 600, děleno 14 je: 42 a něco. Připomíná to starou příhodu, kdy těsně po rozpadu sovětského svazu v devadesátkách neměli Turkmeni ještě natisklé žádné bankovky, neměli tudíž jakýkoli způsob, jak převézt ze země hotovost. Rozhodli se však, že věnují britské vládě jednoho z jejich nejlepších plemenných koní. Koně bylo potřeba převézt vlakem přes Moskvu do Londýna a místo peněz se ve stejném vlaku vezla oficiální Turkmenská delegátka a s ní několik vagónů velkých sladkých Turkmenských melounů. V melounech platili následně všechny vzniklé výlohy této podivné delegace – jízda vlaku do Londýna trvala kvůli karanténě a celním předpisům přes měsíc. No, a hádejte jak kůň dopadl. Byl natolik temperamentní, že ho pro nezvladatelnost vyhodili z jízdy královské stráže a odveleli kamsi na regionální dostihy na britský venkov. ********* Každopádně, cigarety (po zemi jsou povoleny dvě krabičky) jsou jednoduchou věcí, kterou lze za nula nula nic přivézt a následně s vysokou hodnotou věnovat. Tím se ovšem opět dopouštíte kriminálního činu: je zakázáno darovat tabákové výrobky. Jenže kriminálníci jsme všichni. Lidé nám nabízí svoje pašovaná cíga v autě, my jim nazpátek ty naše dovezená. Jak by řekl každý správný etnograf v osmdesátkách, není lepší instantní sounáležitosti, než společné porušování nesmyslných nařízení s místními lidmi. A není rychlejší zařazení „bílýhoturisty“ do škatulky „takymístní“ než podílení se na všeobecné, ne zcela legální, zvyklosti. ********** Yunus se své deportace nedočkal, společnými silami celé čekárny jsme jej odvezli na hranice s Gruzií a Aýna, urostlá paní vzezření něco mezi černošskou zpěvačkou gospelu a blonďatou barokní operní pěvkyní, mu přes dceru zařídila do pár dní nová Ázerbádžánská víza. Odevzdaně za sebou táhne svůj kufr do přijíždějícího taxíku tři hodiny před zavřením hraničního přechodu. *********** Na lodi potkáváme španělské videobloggery, kteří projíždí podobnou trasu na motorce. Prý udělali super obchod. Kamioňák, který si podle tetování a výrazu tváře mnoho let odseděl za minimálně střední zločiny za nimi přišel a vyměnil s nimi padesát doláčů za poloviční kurz. Aby to nebylo jen tak jednoduché, existují staré manaty a nové manaty. Lidé počítají ve starých, ale bankovky jsou v nových. Kurz je někde okolo pěti milionů starých manatů na jeden nový manat: takže když vám na kalkulačce napočítají 200, znamená to 200 000 000 starých manatů a máte tedy zaplatit něco okolo hodnoty 40 na bankovkách nových manatů. Easy as fuck. Vlastně měli ještě štěstí, poloviční suma je stále lepší než oficiální kurz. Ten je pětkrát nižší než kurz neoficiální. V bance tak dostanete za jeden dolar tři a půl nového manatu, na černém trhu sedmnáct až dvacet nových manatů. Není potřeba dodávat, že kterýkoli zahraniční obchodník dovážející a vyvážející zboží do a ze země místní banky prostě dobrovolně nevyužije. Kámoš se odmítá podílet na rostoucí kriminalitě mládeže, a tak zbývají špinavé úkoly (jako například kouření na ulici) na mě. ************ „Cože?! Stopem?! Neblázněte! Lidi v Turkmenistánu jsou špatní, je tu krize, jsou zoufalí! Nemají jídlo a na chleba a na základní potraviny se tu stojí fronty. Vždyť jsou tu pouště, nikdo tam není, vezmou vás do auta, zavezou někam doprostřed pustiny a tam vás oberou o všechno a nechají napospas. Nikdo vás tady zadarmo nesveze! Neblázněte, jeďte taxíkem! Já vám ho zaplatím! Kam jedete? Zavolám vám ho! Vás by jako cizince hrozně natáhli. Nikomu nevěřte!“ lamentuje paní Aýna hystericky chraplavým barytonem. Je to Turkmenka, to znamená jedna z těch zlých okrádačů. ************* No, a přesně takhle je to se všemi Turkmeny. Myslí si o sobě, že jsou jako národ špatní, že ostatní Turkmeni jsou špatní, že je tam zločinnost a špína, ale je to naprostá nepravda. Všichni jsou neuvěřitelně hodní a pohostinní. Je to takový trochu český syndrom neustálého pomlouvání vlastního národa. Paní Aýna by nás prostě a jednoduše stopovat nenechala, protože se o nás bojí, takže jí musíme zalhat, že pojedeme až zítra vlakem. Máme před sebou přesně dva tisíce třicet sedm kilometrů za pět dní – to by ji za taxíka tak nějak zruinovalo. I když… ne zase tolik co v Čechách. Benzín tu stojí přesně korunu deset za litr benzínu. Až do března letošního roku však byl zcela zadarmo, stejně tak chleba, sůl a voda. Státní krize si však žádala rozpočtové škrty a tak došlo na navýšení cen z nuly na minimum. ************** Turkmenská pohraniční stráž prověřuje pasažéry už na lodi dole v podpalubí. Je okolo čtyřiceti pěti stupňů. Vyžádáme si při čekání hromadně východ z lodi ven na vzduch. Dvojice vojáků v zelených maskovaných uniformách se kouká na náš obyčejný číselný kód značně podezřívavě (všichni ostatní na lodi mají slušně vytištěný invitation letter ve formátu A4). Zelené uniformy jsou velice slušivé a jejich design prý pochází z roku 2013. „Víš co, jsou hezký, akorát zapomněli, že okolo je samá písečná poušť, takže teď svítí na kilometry daleko!“ směje se zavalitý poďobaný pán v modrém tričku, manžel od Aýny. Sledujeme, jak si od něj mladí kadeti potajmu zapůjčí zapalovač a vytratí se nenápadně kouřit za strážní budku. Tak takhle to je tady s těmi zákazy a příkazy! *************** Po nekonečných hodinách čekání přijede pro nás – přesně ČTYŘI pěší pasažéry – konečně autobus, který nás doveze až na hraniční kontrolu. Je půl deváté v noci. Rozhodneme se s překročením hranic počkat do jedné minuty po půlnoci, abychom nepřišli o den víza. Neuvěřitelně milý pohraničník nám to bez mrknutí oka odsouhlasí. „Není problém, posaďte se tu.“ a zmizí. Válíme se na sněhobílych sedačkách s pozlacenými okraji v mramorové hale jako smradlaví bezdomovci a žereme české müsli tyčinky. Už dvě noci jsme pořádně nespali, a to není pro následujících pět extrémních dní dobrý začátek. **************** Minutu po půlnoci se vynoří rozespalý pohraničník. „Můžem!“ Chudák celá pohraniční kontrola čeká na dva pitomce z Česka se svou večerkou. Vzbudíme následně paní z vízového okýnka, paní z kasy, paní od jezdících schodů, paní od rentgenu, dva pány od customs a jednu paní od hlavního vchodu. Jako dotekem kouzelnou hůlkou probudíme mexickou vlnou celou stanici, která za námi zase pomalu zpátky usíná. Je půl druhé ráno a jsme konečně v Turkmenistánu.

Zápisky z Turkmenistánu – Kapitola druhá, den první

„Tak co, myslíš, že nám tu uříznou hlavu v poušti, když budeme stopovat?“ položím řečnickou otázku. „Myslím, že nám spíš nikdo nezastaví.“ odpovídá kámoš pragmaticky, zatímco obcházíme sutinou dálniční policejní checkpoint, abychom jim nemuseli vysvětlovat, co děláme pěšky s batohem uprostřed pouště dva kilometry od mezinárodního přístavu. První stop v nové zemi má vždycky takové kouzlo nepoznaného… * Nic nemůže být dál od pravdy. Zastavuje hned třetí auto. Je to žlutě svítící taxík. Ale není to taxík. „Posaďte se, já vás svezu! No fakt, jedu tady rovně. Tady by vás stopem nikdo nevzal. Lidi jsou pitomí. Čekali byste tady do večera. Hodím vás na bus, stopem byste se nikam nedostali.“ Jet busem je ovšem nuda, takže o dvacet kilometrů dál si to štrádujeme z busové stanice zpátky na dálnici. ** Po pár minutách zastavuje zavalitý pán kolem šedesátky nápadně připomínající žoviálního Montyho z Rychlé roty anebo taky křečka vaší báby. No, prostě něco mezi vaším únoscem a vaším dědečkem. Manželka mu zemřela na rakovinu deset let zpátky. „Dneska ty ženský chtěj jenom samý peníze. Měl jsem jednu rusku, nádherná byla, mladá, takhle krásná..“ rozhazuje rukama a pouští volant. „…ale furt něco chtěla. První chtěla náhrdelník. Koupil jsem jí ho, pak chtěla další. Pak peníze, měsíčně. Pět tisíc, deset tisíc. Pracuju jak magor, to po mě nemůžeš chtít, vždyť víc už nejde! Furt byla nespokojená.“ Pán vypadá smutně a upracovaně. Normální zlatokopka, no. *** „Kdysi to bylo v pořádku, takovýhle věci nebyly, ženský byly normální. Žádný kurvy a tak. Normální holky to byly. Když se zjistilo, že se některá chová špatně, tak ji otec nebo bratr vzali na tržnici a tam ji pěkně před všema podřízli. Jako dobytek. Jó, to byly časy. Co vy, vy byste se nestyděli za svoji matku, kdyby to byla kurva?“ dodává pán vážným hlasem. No, hele, ani ne. Radši živou kurvu. Tenhle střet kultur asi nevysvětlíš. Další cesta probíhá v rozpačitém mlčení. **** „A co v Čechách, máte tam nějaký volný ženský? Že bych přijel. Tady v Turkmenistánu žádný vhodný nejsou. Já mám rád bílý.“ Představujeme si průměrnou českou ženu kolem padesátky, jak jí vysvětluje pravidla nekurvení a o šedesátiprocentní rozvodovosti v našem státě raději taktně pomlčíme. Kurva je v tomhle případě i moje bába, a to se narodila ještě za první republiky. ***** Jedeme nabrat benzin. Jenže u první benzínky žádný není. „Benzín není, je krize.“ Překvapuje nás to. U země, která žije převážně z vývozu ropy a zemního plynu se přeci nemůže stát, že dojde benzín. Benzín však není ani u druhé benzínky. Ručička na benzínometru se pomalu zadrhává a auto škytá. „Je velká krize. Lidi nemají peníze. Vemte si to, v bance vyměníte dolar za tři a půl manatu. Na tržnici dostanete… šestnáct, dvacet, sedmnáct…“ zamyslí se. „…okolo sedmnácti manatů za dolar. Sedmnáct! Chápete to?“ Začne z kapsy vytahovat bankovky a skládat si je na klín. „Jedna, dva, sedm, sedmnáct! Sedmnáct manatů. Kde jste měnili vy? Máte nějaký peníze? Kolik máte manatů? No, ukažte mi je, já je přepočítám. No, davaj, ukaž mi je!“ Paranoia z tajných policajtů ve mě přetrvává ještě od předloňské návštěvy Íránu, kde zjišťovali jestli jsem homosexuál a Číny. Jsou všude. Možná i tady. Pán je určitě jeden z nich. Mě nenachytá. Po tom, co jsme je zcela jasně viděli loni v kavárně nahrávat náš rozhovor a překládat ho v real timu překladačem do jejich jazyka dosahuje moje paranoia levelu na expres Lexaurin a Černovice. „Měnili jsme v bance. Kurz tři a půl. Jé, my jsme ale blbí. Neukážu, to je v pořádku.“ Když vás totiž chytí při nelegální výměně, zabaví vám všechny peníze, co máte u sebe. Pro zkorumpovaného cajta celkem lákadlo. ****** Další etapa zarytého mlčení je přerušena mumlaným polozpěvem řidiče, když projíždí okolo křovím zarostlého hřbitova. „Tady leží naši předci, musíte se tu pomodlit. Ruce dáte před obličej, obě zápěstí k sobě. Prsty a dlaně od sebe…“ ukazuje nám a my z úcty k jeho předkům opakujeme. Není to pro nás koneckonců nic novýho, takhle se tady modlí skoro všichni. „…a pak aameen.“ a rukama si symbolicky omyje obličej. Není to tak dlouho, co jsme obdrželi školení od jednoho pána v Nachčivanu o tom, že pouze jedno slovo na světě má univerzální význam a to je posvátné praslovo „amen“. Sice se ve všech náboženstvích vyslovuje trošku jinak, v křesťanství je to „ámen“, v buddhismu je to „óm“, v islámu „aameen“, ale význam tohoto praslova zůstává pořád stejný. ******* Pan křeček nás hodí až do Balkanabatu před svůj dům, pozve nás na samsu a meloun (…obsluhující děvečky se zarděle culí, zatímco servírují talíře horké samsy a dlouhými splývajícími šaty jim prosvítá slunce z ulice. Venku je čtyřicet devět stupňů. Je zcela zřetelně vidět, že nenosí kalhotky. Zdravím Írán.) a po obědě nás ostýchavě pozve k sobě domů. Pohostinnost je tady nějaká jiná, než na kterou jsme zvyklí, lidé se zvou až po delší konverzaci a pouze, pokud jsou si navzájem sympatičtí. Škoda, že jsme tak časově omezení, šla bych hned. Pán asi nebude tajnej. Spíš je jen prostě sám. Omlouváme se a loučíme se, vyrážíme z náměstí zpátky směrem dálnice, pán stojí vedle melounů a posmutněle klopí Montyho hlavu. ******** Pokračujeme dál neúnavně v mém soukromém závodu s názvem „stihni co nejvíc jakýchkoli věcí během pětkrát dvacetčtyři hodin“, s plánem co nejvíc stopovat, co nejvíc si povídat, co nejvíc vidět, co nejvíc zažít, co nejmíň čekat a chodit, co nejmíň spát. Je to supr plán takhle na papíře. Po pěti dnech čekání na loď a na lodi, spaní na zemi v odjezdové hale, v kajutě kde je asi čtyřicet stupňů, příjezdu o půlnoci, pěti hodinách spánku na lavičce v příjezdové hale… se zdá o něco míň supr. ********* Mezitím z okolojedoucího auta vyskakuje rodinka s peněženkami v ruce a již z dálky volá: „Dolar? Dolar? Paměnit děngy?“ Vyměnit peníze. Jako tajný nevypadaj, ale jistota je jistota. Cizí měna v zemi je nedostupná, banky mění peníze pouze jedním směrem (z dolarů na manaty) takže místní jezdí do Uzbekistánu vybírat z bankomatů dolary, aby si zachovali alespoň nějakou životní úroveň. Inflace je v posledních pár měsících velká a všechno zboží se zdražuje. Říkáme, že stopujeme. „To ne, to jeďte na autobusák, stop je tady špatnej, nikdo nestaví!“ radí nám a pak zase naskákají zpátky do přeplněné Lady a otáčí se zpět do města. ********** Vzápětí zastaví kluk tak pětadvacet s perfektní angličtinou. Studuje v Itálii školu a dostal na tři roky stipendium od naftařské společnosti, s tím, že pak pro ně bude pracovat v Turkmenistánu. Teď je doma na prázdniny. „Chcete vyměnit peníze? Mám kámoše, můžem tam teďka zajet.“ Kdepak, další jasnej tajnej. Dík kámo, zkusíme radši bankomat. Víme, že je tam blbej kurz. A jeden Lexaurin k tomu. Vybrat si svého kriminálníka je těžší než si vybírat s kým strávíte v posteli nejbližší večer. Víte, že tihle nejsou ideální a máte své pochybnosti, ale stejně tak víte, že když budete své rozhodnutí odkládat přespříliš dlouho, dostanete se do kritické fáze, takže bude finální výběr v podstatě jen otázka náhody. Zbývá nám 210 manatů, což je někde okolo 280 korun. Den nebo dva ještě přežijem. *********** Se skřípěním brzd nám u zavodňovacího kanálu Karakum (ano, je to ten, kvůli kterému vyschlo Aralské jezero a způsobilo největší ekologickou katastrofu v dějinách SSSR, tedy hned po jaderných střelnicích v Kazachstánu, ale o těch se v učebnicích zeměpisu pro střední školy tolik nemluví – mimochodem, tento zavodňovací kanál stále funguje) staví auto s třemi rozjívenými dámami okolo čtyřicítky. Švitoření se pokouší přehlušit naplno puštěné rádio s aktuálními ruskými hitovkami jako „Zápach ženštiny mojej, já chaču ostať sa s něj“, který v průměrném českém posluchači nevyvolává obraz lady vyvoněné Chanelem pětkou, jak si to nejspíše ruští tvůrci vysnili, ale spíš evokuje půlmetrového bobra vylézajícího z hliněného kutlochu. Zato popová vypalovačka ruského Michala Tučného „Spasíba što já na svetě“ se stane hymnou příštích dní. Paní s bujarým výskotem ve stovce přeskáčou přes všechny dálniční retardéry a vyhodí nás v lázeňském komplexu Arçman, kam si jedou užít dvoudenní dámskou jízdu. Jenže náš den ještě nekončí. Pomalu se stmívá a my chytáme poslední auto. ************ „Manželka je inženýrka a už tři roky si tu nemůže najít práci. Prostě tu práce není.“ stěžuje si tlustý pán, který se téměř nevejde na sedadlo své vystajlované terénní Toyoty, zatímco mu na obrazovce hrají vyzývavé klipy polonahých zpěvaček s pole dancerkami a japonskou bondáží. „Je tu strašná krize. Poslední rok největší. Asi pojedeme pracovat zpátky do Ruska. Já tam teď nemůžu, protože mě deportovali a mám na deset let zákaz vstupu, ale ten už mi příští rok vyprší,“ culí se oběma bradami, „jsem čuť čuť narůšal.“ Konverzaci o rybolovu přeruší ženský hlas z telefonu. Brady hulákají zpátky do handsfree. „Už jedu, zlato!“ a otáčí se na nás. „Dneska spím v hotelu. Mám tady chleba a párky, nechcete? Zkazí se mi to. A vodu si vemte!“ Loučíme se, žereme na dálnici párky a jsme tak nějak rádi, že tady se vesele dodržují tradiční české hodnoty kurvení. ************* Ve dvě v noci a stále ve čtyřiceti stupních stavíme stan v bažině vedle dálnice u Gök Depe. Vyčerpáním slyším plížící se kroky pumy rákosové, vzácného druhu pumy, žijícího pouze v mé mysli. Těch pět dní bude náročnejch.

Zápisky z Turkmenistánu – Kapitola třetí, den druhý

Za svítání vylejzáme z rákosí vedle dálnice. Strašlivě omláceným žigulem se dostáváme s ranní směnou do kolchozu v Gök Depe, abychom se doptali na světoznámou stáj Achaltekinských koní. Cílem je seznámit se s chovateli a strávit jeden den s místními stájníky běžnou denní činností. Osud tomu ale chce jinak. Na dvorku natírají ohradu dva namakaní osmahlí Kazaši, jak vysekaní z učebnice fitness pro puberťáky. Z umorousaného trička se jim derou snědé šlachovité bicáky. 100% protein, 0% tuku. Radost pohledět. Když nás uvidí, začnou hulákat. Z betonové jurty se vybelhá starý, kulhavý pán o hůlce a začne úsečně rozdělovat práci pro stájníky. * „Čaj připravte, hůlku mi nachystejte, plášť podat! Stůl utřít. Prostřít. Koně dovnitř! Dvorek uklidit.“ Marně se snažíme vysvětlovat, že jsme si přišli jen pokecat. Jen se seznámit, že to není potřeba. Možná se pán chce jenom předvést jako skvělý hostitel a nabídnout nám skvělý čaj. Jenže ne. Debata vázne. Půl hodiny ticha, zatímco je nám zakázáno bloumat okolo. Já jsem, jako žena, ignorována téměř dokonale (každou otázku musím opakovat několikrát a při zvyšující se hlasitosti dotazu se občas dočkám i úsečné odpovědi) a kámoš je ignorován pouze napůl. ** Vybíhá první kůň na štajgru ze stáje. Ale my žádnou přehlídku nechtěli! „Vyfoťte si ho, tohle je plemenný hřebec z roku 2015, běžte blíž, copak se ho bojíte, udělejte si selfie! Oblečte si tady tradiční obleček, vyfoťte se! Kde to máte, dejte to sem. Vyfotím vás! Nebojte se ho!“ Přes vehementní protesty jsou nám předvedeni čtyři koně na dvorku, kámoš je donucen k třem fotografiím, já ani k jedné. Ostuda se nefotí. Po hodině vzájemného mučení odchází poslední kůň. Následuje trapné ticho u stolu. *** „Tak… my už… asi půjdem“ povzdechnu si a vzdávám dnešní celodenní program a pravý důvod celé mojí návštěvy Turkmenistánu – váhavě, ale nevyhnutelně. Je vidět, že tu nejsme vítaní, pán chce jít zcela jasně co nejdřív do prdele. Kámoš taky. Moje schopnost zvládat vysoký level trapnosti situace (…vím, konkrétních případů je mnoho…) mě občas drží na místě i tehdy, kdy se všichni okolo chtějí hanbou propadnout. Tentokrát se ovšem zvedám taky. Loučíme se přiložením pravé ruky na srdce a těšíme se za roh na tajný cígo. Aby ho policajti neviděli. „A co platit? Je potřeba nám to zaplatit!“ zvedá se pán prudce o hůlku. Poslední kapka hořkosti nezůstane neprolita. Se slovy „byla přece přehlídka!“ si pán řekne o neuveřitelných dvě – stě – dolarů. Vzpomenu si na situaci, kdy jsem vyjednávala s místní cestovkou o týdenní vyjíždce na koni a v předběžném propočtu si naúčtovali skvělých padesát tisíc korun na den. Na tyhle nabídky nemá smysl ani reagovat. Loučíme se a odcházíme, pán přehodnocuje poměrně jednoduše sumu na dvě stě manatů. To je přesně tolik, kolik nám aktuálně zbylo, je sedm ráno a ještě jsme nesnídali, tudíž je to částka taktéž neúnosná. Ukecáváme to na sto manatů, vzájemně si oddychneme, že už se nikdy neuvidíme a sto manatů si necháváme. To je tak na jeden oběd a klobásu. Nejvyšší čas konečně si vybrat svýho dýlera. **** Snídani jsme oslavili nejlevnějším lagmanem v nádražním pajzlu. Za osm manatů vás čeká plná miska rozvařených makarónů s paprikou, rajčaty, mrkví, petrželí a hovězím masem zalitá až po vrchol vývarem. Chutná to lépe, než to vypadá. Za jedenáct korun dost v pořádku – naše zažívání tento názor bohužel nesdílí. Mezi urputným hledáním záchodů nás dohání vyčerpání z předchozích dní. Stopování dalšího auta je přerušeno hodinovou pauzou na pláč. Hodinu ne! Utíká nám čas! ***** Doprostřed Ašhabadu nás hodí dva kazašští turisti. Plán je jednoduchý: zbývá nám přesně osmdesát dva manatů na jídlo, potřeba někde vyměnit se stává akutní. V mramorovém Ašhabatu plném papalášů se vekslák hledá těžko. Vcházím náhodně do obchodů a nenápadně tu a tam nahazuji nevinným lidem udici zločinu. „Jé, zmrzlina, tu bych si koupila. Tak já si vezmu jednu zmrzlinu. A jedno pivo. Ajaj, ale zrovna mi právě teď došly manaty, taková smůla!“ Tak to prý zmrzlina nebude. No nic. Další prosím. „Dobrý den, nevíte náhodou kde je tady bankomat? Mám pouze dolary.“ Bankomat je na náměstí. Aha, no nic, děkuji. Jsem špatnej vekslák. „Dobrý den, nemůžu u vás náhodou nakoupit za dolary?“ Nemůžu. Tohle mi fakt nejde. ****** Nejlepší bude si toho veksla prostě stopnout. Další hodinu strávíme stopováním a odmítáním všech aut. Paní s rodinou je moc slušná, kravaťák moc uhlazenej, rabótnici mluví moc dobře anglicky. Pamnitě, tajní můžou být všude! Nakonec se rozhodnu pro tři uzbecké pány, kteří jedou přímo až na hraniční přechod. Jenže atmosféra v autě je divná. Po klasickém nahození „…docházejí nám manaty, nevíte jestli je po cestě banka, kde by se dalo vyměnit?“ nenastane vůbec žádná reakce. Vystupujeme tedy zklamaně z auta v náhodném městě po cestě. Jmenuje se Tejen. ******** V záchvatu zklamání ovšem zastavujeme PŘED městem místo ZA městem. Obvykle by to nebyl zas tak velký problém, člověk si těch pár kiláků dojde, ovšem Tejen je město industriální. Plné ropných fabrik v poušti okolo. Je zrovna pravé poledne. Je v něm čerstvě položený asfalt. Je padesát dva stupňů. Máme pohorky. A dohání mě ranní lagman. Při výstupu z auta nás málem porazí silný vítr jako z horkovzdušné trouby. Následně se na boty nalepí rozteklý asfalt. Moje pohorky české značky drží, kámošovy italský začnou smrdět spálenou gumou. Tekoucím asfaltem se proťapkám na krajnici. Při následném pokusu o toaletu za keřem vedle silnice zapadnu do vyschlého ropného jezírka až po koleno. Oh my, impregnace level Dubaj. To by se z toho člověk posral. ********* Starý pán s manželkou v babičkovském šátku jak bábuška z Vranovic jedou rozklechtanou dodávkou do kolchozu. Za komunistů bylo líp, teď skoro všechny kolchozy zrušili. Zvou nás na čaj, peníze ovšem nevymění, vůbec neví, co dělat s něčím jako cizí měna. Za vodu, sucharíky a limonádu utratíme poslední manaty. Ani na to pivo nezbejvá. ********** Další auto přijde jako světlo na konci hladového (a hlavně žíznivého!) tunelu. „Jedu za bráchou do Mary, kam vy? Je tady strašná krize, až něco vydělám, zmizím do Turecka. Spousta lidí emigrovalo. Dva miliony lidí z pěti milionů. Vozíme teďka s bráchou gruz, vyděláme a mizíme taky. Tady se žít nedá. A co vy?“ No… My jedeme do Mary a z Mary nočním vlakem do Turkmenbashi. Máme víza jen na pět dní, tak ho musíme stihnout. A máme problém… nemáme ani floka, natož na vlak. Pán se chvíli zamyslí a podrbe se na světle růžové počínající pleši. Vypadá spíš jako čistokrevný Voloďa, než jako Turkmen. „Á, kolik že chcete vyměnit?“ ptá se po chvíli váhavě. Padesát dolarů. „No tak to ne. Mám jednoho kámoše, tomu zavoláte, on přijede… ale pod sto dolarů von nejezdí.“ Jsme ve stejně zoufalé situaci jako předtím. Po chvilce mlčení se Voloďa nadechne. Ještě jsme s ním neskončili. „V Mary je prej tržnice, která je pro obchodníky s dolary. Kousek od nádraží.“ Naše dobrodružství jak z italský gangsterky může začít. *********** „Tak tady to je“ komentuje Voloďa situaci, zatímco parkuje v prostorné liduprázdné ulici. Její vjezd hlídá dopravní policista, který řídí provoz na hlavní silnici. Je to jednosměrka a na jejím průčelí ční mramorová budova úřadu. Po obou krajích parkuje okolo dvaceti vozidel, my zaparkujeme jako poslední auto čelem k úřední budově. ************ Sotva Voloďa vypne motor, otevřou se dveře protějšího auta a poďobaný, asi dvacetiletý Rus menší postavy se vydá směrem k nám. Nakoukne líně do řidičova okýnka. „Co chcete“ zeptá se unuděně. „Tady děcka chtěly vyměnit čtyřicet“ naklání se Voloďa k okýnku. „Tak jo. Za osmnáct“ zní odpověď a uhrovitý rusák pomalým krokem zase odchází. ************* V autě se ozve klapnutí autozámku, jak Voloďa zamyká paranoidně dveře auta zevnitř. „Máte to přesně?? Nachystejte si to!“ Žmoulám dvě dvacetidolarovky srolovaný v dlani. Policista kousek za autem dál vesele řídí dopravu. Je cítit, jak Voloďova nervozita roste. Čas ubíhá. Neděje se vůbec nic. ************** Otevřou se dveře protějšího auta a rusák se vydá opět k nám. Auto obejde zezadu a gestikuluje, ať mu otevřeme dveře. Nasedne na místo spolujezdce a Voloďa zase okamžitě zacvakne doorlock. Jak v mafiánským filmu. „Máte to?“ otáčí se na nás řidič a ukazuje na rusáka. „Dejte mu to.“ Podávám umorousané dolarovky. Rusák si je ani neprohlídne a podává hodně tlustý štos červených bankovek spojených gumičkou. Chystá se vystupovat, Voloďa ho však zarazí. „Přepočítám si to.“ Odgumičkuje celý štos a začne je přeskládávat na koleno. „Jedna, dvě, tři, čtyři…šedesát sedm, šedesát osm, šedesát devět, sedmdesát, sedmdesát jedna.“ dopočítá se do konce. „Jedna chybí.“ pronese fatalisticky. Rusák se obhajuje a počítá znovu, tentokrát si už méně úhledný balíček přeskládává pro změnu na svoje koleno. Sedmdesát jedna červených desetimanatovek se mění na kupu papírků poházených bez ladu a skladu na sebe. „Sedmdesát jedna“ rusák vytahuje z kapsy chybějící bankovku „sedmdesát dva.“ Voloďa přebírá poházenou kupu a předává nám ji dozadu. „Přepočítejte si to.“ Policista vzadu stále vesele řídí dopravu. Zajímalo by mě, kolik těch červených štosíků denně úplnou náhodou najde ve svém vlastním autě za svoji dokonalou krátkozrakost. *************** Začneme přepočítávat nevzhlednou hromadu bankovek a skončíme někde u čísla šedesát devět. Matika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Prcat ježky. „V pořádku!“ Deklamuju. **************** S úlevou se odklapnou zámky u dveří a rusák vystupuje. Voloďa okamžitě startuje motor a prudce vyjíždí obloukem na hlavní silnici, kola chytají lehký smyk, vesele zahvízdají a v průběhu otočky ještě Voloďa zamyká zevnitř dveře… nenápadnější odjezd kolem policisty zvolit nemohl. Ujíždíme jako hodně hysterický vrah z amerického filmu od místa činu. Policista dál stoicky řídí svou dopravu. ***************** Nejhnusnejsi hajzly ever. Představ si malej vesnickej kulturák s jedním vchodem, jen místo lístků na divadlo prodává u stolečku u vchodu hajzlbába v červeném květovaném šátku toaleťák. Uvnitř jsou místo koridorů dva průchody podle pohlaví. Místo sedaček jsou děravé náznaky dřevotřísky mezi podlouhlými dírami vysekanými v kachličkách. Žádné dveře. Okolo jsou sračky všech barev. Místo diváků švábi všech barev, velikostí i tvarů. Když si dřepnete nad díru, zaručeně se jich na vás pár desítek přijde mrknout. Nový zboží přivezli! Občas se přijde mrknout i kdokoli zvenku. No stress, ŽAVES. ****************** Venku je 45 stupňů a pomalu se stmívá. Žrádelnu na bazaru obsluhuje paní a její čtyři dcery – nejstarší je nejhezčí. Za přinášenými záplavami teplých masových buchet vlají pestrobarevné šátky a sukně. Klimatizace v malé jídelní místnůstce zuřivě supí na čísle šestnáct stupňů. Ženy vedle v čtyřiceti pěti stupních válejí těsto na místní kynuté buchtičky s mletým masem. ****************** U hajzlbáby se srocují lidi z místní hospody a mají okolo stolku živý debatní kroužek. „A vy jste odkud?“ Z Česka. Smrad ze záchodů znemožňuje další konverzaci. Nu ladna, da svidania. Ožralej týpek dávivě zvrací před hajzly. Záplavy zvratků dopadajících do jemného písku víří prach ve světle protijedoucích aut. Lidé se opilecky potácí tmou. Auta troubí a brzdí v zoufalé snaze ožralých řidičů vyhnout se ožralým chodcům. Kouří se všude na ulici, jakoby tady žádný celostátní zákaz kouření neexistoval. Kouří se před policajty, chlastá se před policajty, kouří a chlastají tu i policajti. Ještě čtyři hodiny do odjezdu vlaku.

Club

Travelogues

Adventures