Zápisky z Kyrgyzstánu

Zápisky ze stopování a ježdění na koni v Kyrgyzstánu. každé naší expedice vzniká krátký nebo delší příběh. Některé zápisky jsou poučné, jiné zase čistě pošetilé. 🙂 Pojďte se s námi začíst do dramatických příběhů a dobrodružství z cest – a kdo ví, třeba budete jednou součástí některého dalšího z příběhů…

Kyrgyzstán, den jedna – Shahada

“Na to, abyste přestoupila na islám vám stačí jediné slovo.” “Já vím, shahada. Ale napřed je potřeba si přečíst Korán, něco se o islámu dozvědět, naučit se modlit… a pak říct shahadu. Říkala mi o tom kamarádka. Tak se to má dělat, aby se člověk správně rozhodl. Na celý život.” Snažím se zoufale odvést téma od toho, aby se mě tady a teď ve staré rozbombardované Audině z roku 1990 snažil donutit přestoupit na islám. “Ne.” Říká rezolutně. Žlutý křivý zub mu kouká z pusy dopředu jako dávno zašlý turistický ukazatel směru cesty. “Napřed je potřeba přijmout islám. Řeknete shahadu. Všechno se naučíte potom.” Zvyšuje hlas důrazně. V malém autě je to poměrně klaustrofobní. Absence pásů na předním sedadle k tomu také nepřispívá. Paní vzadu mlčí a dítě spokojeně žvatlá. “Tak to pro vás bude lehčí.” uzavřel svoji promluvu smířlivě. Jo, kluku, kdybych si celej život ulehčovala, tak bych teď skončila možná jako muslim, ale určitě bych to nebyla já. Ty mě neznáš viď? Ze tří cest si vždycky vyberu dobrovolně tu nejtěžší. “Dobře. Já se něco naučím a pak se rozhodnu.” Rozhostí se ticho. To jsem to zase chytila stopa. Rozbombená audina poskakuje zoufale po úplně stejně rozbombené cestě. Podívala bych se na mapu, ale nechce se mi vytahovat mobil v hodnotě šesti rozbombených audin. Objížďka, práce na silnici, silnice doleva, objizdka, silnice doprava. No co, někam dojedu. A odněkud zase někam jinam. Mám čas. “A v jakém jazyce čtete Korán? V arabštině nebo v kyrgyzštine?” téma už jsme opustili, ale stejně mi to nedá zjistit víc. “V arabštině, samozřejmě” odpovídá zezadu ze sedadla žena. Mluví skvěle rusky. “Wow, vy umíte taky arabsky!” Zvolám nadšeně a říkám si, jaké je to štěstí, narodit se tady v regionu a už od malička mluvit třemi jazyky. “Ne, arabsky neumíme.” Zchladí moje nadšení řidič. “Arabsky jenom čteme Korán. Není potřeba rozumět, je potřeba číst.” Tenhle výrok ve mě probudí tolik otázek…na které se ale instantně rozhodnu raději nezeptat. Rozumíte alespoň jednotlivým slovům? Četli jste někdy také překlad? Víte vůbec, co v Koránu je? Překládal vám ho někdy někdo? Tolik otázek. Na které vlastně nechci slyšet odpověď. Mlčím. Moje ticho naštěstí přeruší řidič. “Jakým jazykem mluvíte doma?” “Česky” odpovím, a už tuším, kam tím asi míří. Nemýlím se. “Koran určitě existuje i v češtině.” Prohlásí pevně a zatímco levou rukou se vyhýbá vymolům na štěrkové cestě, na které prý už dělají “remont” pět let (ano, hned jsem jim říkala o dé jedničce, byli nadšení, že podobný bordel je i u nás), pravou rukou hledá na redmi s rozbitou obrazovkou YouTube. Do youtubu zadává cyrilicí “Korán audio česky”. Autem se z překvapivě silných reprobeden ozve úvodní slovo koránu. Funguje pouze pravá bedna, takže to mám soukromě do ouška. Rusky, samozřejmě. YouTube cyrilicí češtinu nehledá. “Неужели люди удивлены тем, что Мы внушили…” “ To je krásný.” zahulákám nejistě po pár minutách recitace. Snažím se přeřvat reprobedny. Teda jednu, tu před mojí hlavou. Zafungovalo to. “Ano, je.” říká a ztlumuje ruský Korán na rozumnou hlasitost, aby mohl mluvit. “Křesťani Ježíše nazývají bohem. Ale to není pravda. Ježiš byl jenom jedním z proroků, kterého bůh seslal na svět. Mohamed byl také jenom prorok boha. Ale krestani si to špatně přepsali.” “Ano.” odvětím suše. Když nevíš, řekni ano. O náboženství a křesťanství nevím lautr nic, ale před chvílí jsem vysvětlovala, že jsem křesťanka, tak to nesmím moc posrat. “Ano.” Uzavírá soukromou přednášku náboženství. Uf. “To vzadu je moje ředitelka”. “Ředitelka?” Povídám zmateně. Nějak mi to nesedí. Paní s dítětem určitě nevypadá jako manažerka nějaké firmy s vlastním řidičem. “Ředitelka. Manželka. Řídí mi život. Nemám práci, takže jsem teď nezaměstnaný. Mám ovce, ale ne moc, jenom šest, kozy, a slepice. A krávy.” “A kolik vám dojí krávy?” ptám se. Tohle je moje nová oblíbená otázka. Každý chovatel se rád vycajchluje tím, jakou dojivost mají zrovna jeho krávy, případně jak velkou dojivost měly loni v plné krmné sezóně. Jelikož se na mém milovaném ranči u Brna letos povedlo mít dvě dojné krávy, tak jsem se o kravách dozvěděla poměrně hodně informací. Rozesměje se. “Šest litrů!” “Šest litrů, to je dobrý!” Na český krávy je to dost mizerný, ale na místní horský krávy těsně po zimě vlastně fakt fajn. Potkala jsem i paní, které krávy měly dojivost dva litry. Předpokládám, že vás všechny dojivost místních krav nebetyčně zajímá, takže dodávám ještě několik náhodných čísel místní dojivosti krav: tři, čtyři a pět. Není zač. Doslova. “A jíte u vás vepřové?” mění řidič téma z mléčné výroby na masnou. “Ano, já ho moc nemusím, ale jinak vepřové normálně jíme.” “Vepřové je špatné.” zachmuří se radikálně, jako kdybych mu v odpovědi řekla: “Ano, smažíme v Brně všichni herák nitrožilně, pohoda, kámo, dyť to dělá každej. No big dýl, jsem v pohodě, nemám s tím problém, zvládám to, herák je supr kámoš.” “Já vím, pro muslimy je vepřové špatné” snažím se znít zúcastněně. “No to ne!” Zachmuří se ještě víc, až se mu koukající zub zaryje do zamračené dvojité brady. “Nejen pro muslimy, pro všechny lidi je špatné. Pro muslimy, pro křesťany, pro všechny lidi, pro všechny je vepřové špatné.” uzavřel gastronomické okénko tvrdě. Pokrčím rameny. Zas to lhaní má svoje meze. Prostě jsme v Česku prasata a žereme prasata. Just deal with it. V Číně taky jedí pejsky a oku průměrného českého pejskaře by pudl na roštu taky moc nelahodil. Kudrnaté chlupy dost nepříjemně lezou mezi zuby. Tedy pokud je napřed neopálíte letlampou. Takhle se zase připravují sysli v Kazachstánu. Syslík na letlampě. Zdravá snídaně z hor. Dítě vzadu v autě křičí a domáhá se přesunu na přední sedačku. Řidič se otočí dozadu a ukazuje na dítě. “To je moje dcera. Je na mě podobná?” Podívám se na dceru a na manželku. Obě mají kulatý obličej, široké baculaté líce jak barokní andělíček a velké, ostře vykrojené hnědé oči. Muž s plochou poďobanou tváří, malýma zapadlýma očima a úzkými rty se na mne zkoumavě podívá, jakoby čekal co odpovím. “No…. tváře má po manželce”, řeknu opatrně. Vůbec netuším, co k tomu dodat. “Kdepak, mně je podobná!” Odsekne prudce. “Je celá já. Má po mně úplně stejný…..” rozhostí se krátké ticho. “Malíček u ruky!” a bujaře se rozesměje. “Malíček u ruky! To je jediné, v čem je mi podobná!”. A směje se tak, že nemůže řídit. “Má po mě malíček u ruky! A to je všechno.”směje se, trochu vesele a trochu hořce. Manželka – ředitelka vzadu v autě tento vtip pravděpodobně už slyšela mnohokrát. Blahosklonně se pousměje a neříká nic. “Už jedete za chvíli domů? A kdy přijedete zpátky?” Zeptá se řidič tázavě. “Měla byste přijet i s vaším mužem. Sama takhle cestovat, to není dobře. Já bych vás nepustil.” “To nevím,” odpovím váhavě a přemýšlím, kdy budu mít další okénko volného času v tom tisíci aktivit, které dělám. Snad brzo, je tady krásně. “Zeptám se muže”, odpovím, aby to sedělo do kontextu. “To je správně, muž se musí poslouchat!” deklaruje nadšeně a šlápne na plyn přes díru v asfaltu. Auto stroze narazí na druhý okraj díry. “Ano, muž se musí poslouchat.” Přikývnu odevzdaně a asi poprvé za celou jízdu ho potěším svou odpovědí. Usměje se zeširoka, až se mu vytrčený žlutý zub málem zasekne do otrhaného volantu ze sovětské koženky v divoce poskakujícím autě na horských výmolech. A s touto odpovědí tyranie v autě skončí. Na příští zastávce bereme místního stopaře. Nakoupíme pro něj brambory. Na další zastávce si řidič skočí pro energeťák. (“Kam jdeš? Energeťák? Ten nepotřebujeme!” snaží se protestovat manželka a zabránit díře v rodinném rozpočtu.) Je mi dopředu jasné, že donese něco i pro mne. Nemá smysl odporovat, je to zvyk a nejvíc radosti jim udělám, když bez keců poděkuji. S litrem přeslazené třešňové šťávy vystupuji vesele na dalším objezdu (následně se z ní poseru, no, to je karma). “Tady, tady, jede ti auto!” Křičí “můj” řidič z okénka a snaží se máváním zastavit zářivě oranžovou Toyotu s hlasitě puštěnými subbasy diskotékové hudby. Ignoruji to. “Mašiny ještě budou”, mávnu na něj spokojeně. Jsem ráda, že jsem zase venku a sama. Dám si chvíli klid. Nemá smysl snažit se hystericky zastavovat první auto. Když nic nepojede, tak prostě nepojede. “Dobře.” Usměje se pobaveně. “Páčko” a s hlasitým drnčením něčeho na podvozku zmizí v hustém černém dýmu z výfuku. Vlastně to byl celkem milej pán.

Kyrgyzstán, den dva – O strastech jedináčka v tradiční rodině

Dosednu na sedačku bílého tiráku a z místa řidiče se line silná vůně pánského parfému. Za volantem je kluk, ani ne dvacet let. Zubí se na celé kolo. “Tak co, kam jedeš?” “Do Kyzartu,” říkám “Dobrý, vyhodím tě po cestě” a s těmito slovy rozpohybuje ohromný bílý Kamaz směrem vpřed. “Co vozíš?” otevírák konverzace se přímo nabízí. “Uhlí. Tady naložím, za šedesát kilometrů vyložím. Denně zvládnu i dvě tři otočky.” Aha. No, po téhle polní cestě necestě by se mi dvacítkou nechtělo crcat denně šestkrát. Celkem šichta. “Ja bych chtěl žít bez rodičů. Ale to nejde. U nás je taková silná tradice, ze nejmladší syn musí zůstat s rodiči a starat se o ně.” postěžuje si. Asi je rád, že má komu – cizince, která místní tradice určitě neuznává. “A ty jsi nejmladší syn…” snažím se uhádnout pointu konverzace, která začala někde od prostředka řidičovy myšlenky. “Kdepak, jedináček. Já jsem jedináček. Musím dělat všechno.” Moje úvahy o jedinackovi zahlceném všemi povinnostmi pro nejmladšího syna a dceru i povinnostmi pro nejstaršího syna i dceru přerušila další specifikace. “Ja bych třeba chtěl malou svatbu. Víš co. Ekonomickou. Vy to tak děláte. Prostě třicet lidí a dost. Jenže u nás musí být velká, pět set lidí a více. To je tak, u vás to děláte pro sebe. A u nás to děláme pro lidi. Aby prisla půlka národa. A Ja bych chtěl malou. Ale to mi rodiče nedovolí. Ach jo.” “Aha. A kolik stojí taková svatba?” “No, na svatbu, to budu muset ještě hodně uhlí odvézt tam a zpět. Jídlo pro 500 lidí, to budou dva tři koně, okolo deseti krav, ovce dvacet a více kusů, kozy, kuřata… z toho pak uvaříme hostinu. A musím ještě platit věno nevěstě.” Nedokážu se dopočítat ceny svatby v korunách, ale jenom v ceně koňského masa je v tom za kilo ani nemrkne. “Víš co, už mám pet let holku. Chtěli bychom se úplně normálně vzít. Jenže to nejde. Prostě se zatím jen tak schazime. Takže její rodiče jsem ještě nepotkal.” “A budeš se jich muset zeptat, ne, na svatbu?” ptám se naivně. “Jo, na svatbu jo, aby mi to dovolili. Moji rodiče to taky ještě neví. Je z Biškeku. Chodíme spolu na výlety do národních parků a do hor.” Zajímala by mě spousta detailů z intimního soužití mladých muslimských párů v Kyrgyzstánu, ale nezeptám se. Asi se to spíš nehodí. “A ty, kde cestuješ?” ptá se zvědavě. Moje odpověď, že pořád jenom po -stánech ho příliš nenadchne. “A co Thajsko, tam jsi někdy byla?” Přiznávám, ze ne. “Tam je to super! A všechno levné! Tam bych chtěl letos letět s moji holkou. Koupat se v moři a jist thajské jídlo.” Zubí se. Je to takový milý drzý vejrostek. “Ja byl v Moskvě! Tam je úplně jiná mentalita! Krutý to tam bylo! Tam bych chtěl žít.” “A v jakým smyslu?” “Tam je jinej svět. Nejsou tam ty povinnosti, který tady máme. Nesmyslný tradiční rodinný povinnosti.” Odmlčí se. “Teď k nám jezdí hodně Rusů.” řekne fatalisticky. “A to je dobře nebo špatně?” použiju svou oblíbenou otázku, když vůbec netuším, na které straně kontroverzního tématu se nachází člověk na druhé straně dialogu. “Utíkají před válkou. V druhé světové válce taky utíkali lidi, ale do války šli jenom ty chudý. Ty bohatý ani neutíkali, prostě měli kontakty, tak jim řekli: mě neberte a do války nešli. Teď taky utíkají jenom ty bohatý. Takže já si myslím, ze je to dobře, ze nám Rusové přinesou peníze. Mají pronajatý celý resorty na Issik kulu. A teď kvůli sankcím vozime třikrát tolik nákladu do Ruska přes Čínu.” Usmívá se. “Takže pro mě je to dobře, já mám práci. To je tak vždycky. Bohatý utečou a chudý jdou bojovat do války.” No jo, svět není spravedlivej. “Ty jsi z česka, že? Tam máte to pivo, ne? A pivo u vás pijete? A kolik piv? Sednete si v pátek a v sobotu do hospody a pijete pivo?” Ptá se nadšeně a oči mu svítí, jako kdyby se panic ptal svého staršího kamaráda jestli ta blondýna ze včerejška ji měla teplou anebo víc teplou. “No, moc ne” říkám nejistě a hlavou mi vzápětí proběhne asi tak tisíc vzpomínek na to, jak se plazím ráno po čtyřech k domovním dveřím a zoufale se snažím trefit klíčem do zámku, zvracím z okna dodávky, spím na stole v hospodě, případně leju v nonstopáči desátý pivo a dělám si čárky na ruku. Tak to byla lež jako věž. Ano, pijeme, jako ta prasata. To byla správná odpověď. No nic, teď už to opravovat nebudu. “A chlapi u vás pijou? A mají pivní břicha?”oči mu svítí nadšením a já nechápu, proč někoho takhle moc zajímají zrovna pivní břicha. “Jojo, to pijou. Mají pak takovýhle pivní břicha” ukazuju a snažím se přijít na to, proč má někdo takhle zvláštní otázky. “U nás mají chlapi taky skaredy břicha. Protože jíme jenom maso a těsto. Cela kuchyně je jenom maso a těsto. Já to nejím. Je to hnus.” Tak jo, tak už jsem to pochopila. “Někteří chlapi u nás pracuji cely den. Spi jenom čtyři nebo šest hodin a zbytek času řídí. Tak nemají moc času na zdravý životní styl. Ja to tak nedělám. Pracuju jenom od pěti do osmi.” “Ráno?” “Ne, do osmi večer.” Aha. No ty kráso. “Patnáct hodin? A kdy je pauza? A kolik dni v kuse?” Říkám zhrozeně. “Každý den.” říká, jako by to byla na nejnormálnější věc na světě. “Pauza není. Ti, co spi čtyři hodiny taky jezdí každý den. Třeba týden v kuse. A pak čtyři dny odpočívají.” Jáj, no hustý! Co na to jenom… Zaraženě mlčím. “A to se může?” zeptám se po chvíli. “Samozřejmě že ne. Ale dělá to každej. Jinak to nejde.” “No, tak to seš nejpilnější pracant, kterýho znám” řeknu po chvíli a vlastně obdivuju tu jeho bezstarostnou drzost. Spokojeně přitaká. Chvíli je ticho. “Kolik je u vás průměrná výplata?” Ptá se napřímo. “Něco přes tisíc dolarů.” říkám. Je to asi trochu víc, ale nekoukala jsem se na celorepublikovou statistiku. “Za den?” Podiví se nechápavě, úplně mimo kontext. “Co za den, za měsíc!” Zasměju se, trochu hořce. “Aha.” Zmlkne. “…a z toho můžete žít?” dodává po chvíli. No jo, kluku, Česká republika, co ti budu.. “To je hrozný. Já mám za jednu jízdu 300 dolarů. Těch jízd stihnu za měsíc i patnáct. Plus melouchy z Číny.” “Ty jo, tak to máš dobrej plat.” Ohodnotím znalecky. “Ale tak ještě musíš splácet kamion, ne?” “Kdepak, ten už jsem splatil. Teď už jezdím jenom na sebe.” Hustý. Tenhle kluk je fakt machr. No, ale stejně to bude mít hodně jízd po polňačkách na jednu obyčejnou uzbeckou svatbu.

Kyrgyzstán, den třetí – Jsem jako pes, všemu rozumím, ale mluvit neumím

“Francie?” Pronese bez pozdravu. “Nee, jsem z České republiky” “Tak sedej. Já jsem z Německa.” odpovídá plynulou ruštinou řidič nablýskaného terénního Pajera. Nacházíme se v severním Kyrgyzstánu. Bylo by to divné, kdybych od H nevěděla, že tady v Rot-Front žije menšina německých minoritů, kteří sem přišli za druhé světové války, protože kvůli své víře odmítli bojovat na frontě. A tak založili mírumilovnou vesnici Rot Front. Tedy, tehdy se ještě jmenovala jinak. Samozřejmě jsem zapomněla jak, takže tento důležitý etnologický fakt zůstane zapomenut navěky, stejně jako dojivost místních krav. Tu jsem nezjistila. “Jojo, H mi říkala, že tady u vás v Rot Frontě máte německou většinu.” snažím se znít chytře. Asi to zabralo. “Tady je v létě tolik turistů z Německa, to nepochopíš. Chodí po vesnici a ptají se nás na hloupé otázky. Proč jste přijeli? Jak se vám tady žije? Nechcete do Německa? Se posrali, ne? Pořádají sem autobusové zájezdy. Tady je vyklopí a pak bloumají po vesnici a čumí mi do baráku. Já nejsem žádné zvíře v zoo, aby se na mě pořádaly zájezdy. Autobusové zájezdy plné německých turistů. Zajímá je, jak tady žijeme. Cch. Jak tady asi žijeme, normálně. Jako všude jinde. Žijem.” rozhazuje pohoršeně rukama. “No já jsem jel do Německa, hned po rozpadu sovětského svazu.” vysvětluje. “Jel jsem do Německa, protože tady nás šikanovali, že jsme Němci. To si ani nedokážeš představit. Třeba. Učitel mi ve škole říkal, ze jsem německé hovno. Německé hovno! Učitel.Tak jsme přijeli do Německa. Hurá, jsme doma, jsme si mysleli.” Zasměje se hořce. “No a tam první věc, co nám řekli, je: zasraní rusáci přijeli! Tak co už, no. Tak jsme zase jeli zpátky.” Vyjadřuji svoji soustrast zúčastněným mlčením. “Tady spousta lidi prodalo svoje domy, všechen majetek a odjelo zpátky do Německa. No, a zjistili, ze se tam nedá žít. Tak zase přijeli zpátky do Kyrgyzstánu, svoje domy si koupili zase znovu zpátky… A žijí tady. Tady je svoboda. Opravdová svoboda. Ne jako v Evropě. Můžeme si tu dělat, co potřebujeme. A je tu příroda.” Deklaruje a já si uvědomím, že jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela. “Akorát, já jsem se nikdy nenaučil kyrgyzsky. Teď mě to mrzí. Chodil jsem do ruské školy a mluvili jsme jenom rusky. A potom… no proste už jsem se nenaučil. Něco rozumím, ale jsem jak pes. Všemu rozumím, ale mluvit neumím.” A s touto krásnou frází dojíždíme k němu do práce. “Tak pa. Udače.” “Vsjo dobro” Obraz německého pána v psím fluffy kostýmu mi zůstane v hlavě asi napořád.

Kyrgyzstán, den čtvrtý – Lekce horských znalostí o koních

“Nevím, kolik toho víte o konich, ale…” No, tak skoro všechno, pomyslím si, ale tak pojď, třeba se něco dozvím – a s touto myšlenkou jsem prave dostala nejlepší kurz kyrgyzského chápání koní “Stačí se podívat na koně a uvidíte podle jeho svalové stavby, jaký měl život. Existují dva druhy svalů. Pohybové a kompenzační. Je to nová koňská věda, jmenuje se to biomechanika. Sleduju to na internetu. Když se ten kun pohybuje normálně, tak akorát, tak si buduje ty pohybové svaly. Ty rostou a kun dostává pěkný trénovaný vzhled. Ale když toho koně lidi začnou přetěžovat a on už není schopný to utáhnout těmi pohybovými svaly, tak začne i k normální chůzi používat taky ty kompenzační svaly. A potom je to na tom koni vidět. Když takhle několik let vyuziva ty kompenzační svaly k jinému účelu, než jsou určeny, tak na tom koni proste uvidíš, ze ty svaly používá špatně. A není to vizuálně hezký, proste ten kun tak vypadá, že byl přetěžovaný.” “Wow. Takže ty si třeba kupujes kone na trhu jenom podle toho jak vypadá? Ze uz to na něm všechno poznáš?” “Ne, ještě na nich jezdím. Na zkoušku. Kdyby třeba měl nějaký zlozvyky. Dost koni tady zvedá hlavu a prostě nezastavuje. Místní to ještě posilujou. Drží je udidlem ostře na místě a do toho je po zadku plácají bičem, aby šli. Pak to konim dělá to, že jim roste jeleni krk. Jak jsou pořad ve stresu. A naučí se ignorovat udidlo.” “A proč to dělají ti místní?” “Udržuje to koně v pozornosti. Aby byl kdykoliv připravený vystřelit dopředu.” “Aha.” Prostě kokboru trénink. Jiný kraj, jiný trénink.

Kyrgyzstán, den pátý – Lekce horských znalostí o koních dva

“Tak já vám pomůžu” “Můžete, ale není s čím. Teď tady budou stát.” Podívám se zkoumavě na koně. Po sedmihodinové jízdě musí mít určitě žízeň a hlad. A nechat je stát u brány, ještě nasedlané…to nechápu. “Vy je tady necháte takhle stát?” Zeptám se, lehce konfrontacně. Moje koně to nejsou, ale stejně se na to nemůžu koukat. “Jo. Teď musí čtyři hodiny stát. Jsou zpocení. Až vychladnou, tak dostanou vodu a jádro.” “To děláte po každé vyjizdce?” Ptam se nechapave. “Když jdou třeba hodinu, dvě, tak ne. To se nezahřejou. Ale když jdou dlouho, tak jo. Když je teď odsedlám, tak se nachladí. A když je teď pustím k vodě, tak dostanou koliku.” Vzpomnela jsem si na H a její pravidlo pěti vteřin. Když je kun zpoceny, tak ho muzu pustit k vodě se napít, ale jenom maximálně po dobu pěti vteřin. To mu nic neudělá, ale osvěží si pusu a bude mít pocit, že se napil, lip se mu půjde a bude spokojenější. Ale když je pod sedlem, tak studenou horskou vodou z ledovců nemůže pít déle než tech pet vteřin. Ještě si u toho nahlas počítá. Místní se prý na ni koukají jako na blázna. “A kdy mu sundate to sedlo?” “Za čtyři hodiny. Dečku a obrisnik necháme. Aby se nenachladil. Horský vítr je studený.” řekl a s mávnutím ruky ukázal ke vchodu. “Čaj.” Řekl rezolutně. Koně trpělivě stáli přivázaní u brány, a klimbali, zadní nohu povolenou, jako by to byla nejnormálnější věc na světě. Sedmihodinová vyjížďka, čtyři hodiny spánku a pak občerstvení. Sem pošlu hucula na převýchovu. A teď jdu poslušně pít čaj, aby z toho nebyla anarchy in da jůkej: tea? No.