Na koni v Turkmenistánu

Zážitky ze sedla zlatých turkmenských koní. Z každé naší expedice vzniká krátký nebo delší příběh. Některé zápisky jsou poučné, jiné zase čistě pošetilé. 🙂 Pojďte se s námi začíst do dramatických příběhů a dobrodružství z cest – a kdo ví, třeba budete jednou součástí některého dalšího z příběhů…

Turkmenistán, den jedna – Nejkrásnější země na světě

Jsem zpět v zemi nejkrásnějších žen na světě, které pod tenkou vrstvou splývavých šatů nenosí žádné spodní prádlo. Jsem zpátky doma. Podívám se na lidi okolo a cítím naprosto nevysvětlitelný vnitřní klid. Jakože jsem tady a teď na správném místě. Všechny přečtené pohádky a knihy z dětství se mi tu slévají s realitou. Chlapec leží na písku vedle pasoucich se ovcí a já vidím, jak před tisíci lety ležel na tom samém místě, se stejnými ovcemi a stejně zarputilým výrazem ve tváři. Kdy se tahleta země alespoň trochu otevře, abych mohla přijet nějak normálně a zase se v životě cítit jako doma. Kdybych byla chlap, byla bych absolutně nejnechutnější oplzlej sexista rozplývající se slizce a vulgárně nad krásou hýbajících se prdelí. Ještěže jsem jenom křehká decentní žena, která svým zdrženlivým a cudným pohledem dokáže (samozřejmě stejně křehce a decentně) ocenit subtilní krásu jiných žen. Ženská homosexualita ve Střední Asii neexistuje. A jak jsou krásné! Turkmenky i Turkmeni. Nejkrásnější lidi na světě. Několik náhodných čísel: benzín stojí 1.5 manatů. Na dojivost krav jsem se ptala, ale nedostala odpověď. Jsem tady na turistická víza s průvodcem, a ten je z Ašhabadu, takže o mramoru a památkách toho ví hodně, ale o krávách a koních neví vůbec nic. Průvodce s řidičem jsou naprosto nejlepší, jaké jsem si mohla domluvit. Žádný strojený naškrobený připosraný pikolík, který ti bude hodinu vyprávět historii nějaké náhodné změti hlíny a potom tě zavede do obchodu se suvenýry, jako by prodával hrnce českým důchodcům (a dokud si nekoupíte talířek, tak nejdeme na další památku), z těch bych se poblila. Hihňají se a pošťuchují se jako pubertální holky. Jednomu je třicet a druhému třicet pět. Ale stejně se chovají jako spolužačky na střední, když přijde ten hezkej vysokej blonďák ze čtvrťáku a podívá se na ně, jen tak letmo. Šťouchají se lokty a pořád se chichotají. Konya Urgench samozřejmě projdeme i s pěkným výkladem. Ale jinak jsou příjemně neformální. “Tohle je mauzoleum. Tohle je vstupní brána vykopávek. Tohle je minaret z toho a toho století a váže se k němu tento a tento příběh.” “A co je támhleto svaté místo, kam jde ta místní paní na svatou pouť s proužky šátku?” “Tam není nic, tam se podle mě jde jenom vysrat.” Zajímalo by mě, jestli to dělají vždycky, nebo jenom dneska, že mají na starost jenom jednu, slovy jednu holku, kterou doprovází skoro i na záchod. Připadám si, že mě dostala na starost banda dvou patnáctiletých puberťáků, kteří vyrazili poprvé sami do města a přes hormony vůbec neví, která bije. “Tý jo, cive, dýdžej bulva, proč máš tu bundu navopak, já nesleduju moderní trendy ve voblíkání. Kurrrrrrva, takhle se to dostane rychlejc do krve. Jo, jsme úplně vyšťavený pane po*no.” Jak by řekl Peterson mladší. Jedou v nákupáku nahoru po schodech a mlezivovitý testosteron z jejich gest na všechny strany jenom stříká. Ale je to moc milý. Nesnáším formální průvodce. Jinak, mramorové a zlaté budovy jsou krásné. Města s nimi mají takové specifické kouzlo, a turkmenský národní symbol, který se vyskytuje na každé budově, na každém plotu a na každé zastávce dodává každému turkmenskému městu svoji vlastní pohádkovou atmosféru. Myslím, že by se na to dalo lehce zvyknout, na ježdění v luxusních nových bílých autech s béžovými koženými potahy, na čistotu v ulicích, na vynikající jídlo v luxusních restauracích a odpočinek v klimatizovaném hotelu. I když jsem radši chtěla zažít normální autobus, vlak a běžný život ve městě a na vesnici. Doufám, že nikdy nezpohodlním a nezlenivím jako nějaké tlusté nafoukané pošácké hovado. Až přijdu jednou do čtyřhvězdičkového hotelu, pustím si klimatizaci, natáhnu se na gauč a pustím si znuděně televizi, tak mne prosím rovnou preventivně odstřelte, tenhle svět už si nezasloužím. Po Konya Urgench se stavujeme na oběd. Náhodně, což je krásný. Nemáme žádný předem vybraný místa na jídlo, všechno domlouváme za pochodu. Vybereme si oprýskanou budku u cesty s nápisem “samsa”. Štěstím se tetelím. Oba chudáky jsem před chvílí vystrnadila z nákupáku, protože za A nesnáším nákupáky a za B jsem včera dlouho seděla v různých autech a chci se normálně pár hodin jen tak bezcílně procházet po ulici. V budce je jeden stůl a překvapivě dobrá klimatizace. Venku je okolo čtyřiceti. “Co máte na jídlo?” ptám se a srdce mi málem pukne radostí. Konečně můžu procvičit svou těžce vydřenou turkmenštinu! Mluvím úplně na hovno, ale to nevadí. To je tak na začátku vždycky. “Máme manti anebo kuřecí habždabžkrchhx.” odpoví naprosto nevzrušeně servírka, jakoby ji vůbec nezajímalo, že jsem právě pronesla svou první turkmenskou větu na turkmenské půdě. Moje životní událost! Právě se stalo! “Hm, tak co si dáte”, pokračuje znuděně, když moje mlčení přesáhlo standardní dobu rozhodování. Jsem jak ten týpek z Cimrmana, který slavnostně píchl prst do zahraničního jídelního lístku a za hodinu mu – voilà – dovezli s velkou slávou šéfkuchaře třípatrový svatební dort. Kuřecí bflmpsvzchň jsem nikdy neslyšela, a tak se zatvářím naprosto suverénně, nadechnu se a objednám si hrdě: “Manty”. Uf, to byla vyčerpávající konverzace. Propotila jsem si triko. Hlavně se mě už na nic už neptej, ať to neposeru. “LM červený anebo modrý?” “Ttttttttt-t-t-t-tykundo.” Za chvíli přijde číšnice znovu. “Manti není.” hlásí rezignovaně. No, tak si nedám manti. “Tak co je?” ptám se. “Máme kuřecí dfhhkngfx” a já si při těch slovech vybavím přesně ten kuřecí třípatrový dort, jak vyjíždí po několika hodinách z kuchyně s třešničkou nahoře a zoufale se odmlčím. Nutno podotknout, že je kolem třetí odpoledne a já za dnešek stihla jenom šest sušenek za svítání na hranici a pak jsem nějak zapomněla, že normální lidi taky občas jedí. Třeba. I když jsou v Turkmenistánu a jsou nadšení jako ženich věřící nevěsty chvíli před svatební nocí. “… a šorpa.” dodává rezignovaně číšnice. Uf. “Tak si dám šorpu”, objednávám překotně, než si to zase rozmyslí s tím, že šorpa není. Tady aspoň vím, že to bude rychlá polévka s masem, i když druh masa, konzistence a velikost polévky i ostatní ingredience se liší podle regionu i podle konkrétní restaurace. Po šorpě sedáme do vlaku a následující noc strávíme “v hotelu tdm-tdm-tdm-tdm”, jak překřtil platzkartní vagón vlaku jeden ze dvou skvělých přerostlých puberťáků.

Turkmenistan, den druhý – Nejlepší den v mým životě

Sny se mají plnit, říkal Janek Ledecký, a když to říká Janek Ledecký, tak je to určitě pravda pravdoucí. A kdo jiný by vám měl plnit vaše vlastní sny, než vy sami. A tak jsem si udělala nejkrásnější den v mým životě a vyjela jsem na pětihodinovou vyjížďku do pouště na achaltekinských koních přímo v Turkmenistánu. Vedle Ašhabadu existují tři hřebčíny. V každém je okolo tisíc pět set koní. Co se týče vlastnictví achaltekinců, tak formálně všechny achaltekince jako národní památku a kulturní dědictví vlastní stát. Nicméně každý kůň má svého ošetřovatele, který se o něho každý den stará, krmí ho, trénuje, rozhoduje o něm a zodpovídá za něj. Jako kdyby byl jeho – jen ho nemůže prodat nebo s ním vycestovat za hranice na závody. Jeden ošetřovatel má na starost klidně i deset koní. Jezdí se v podstatě jen na hřebcích a valaších – o kastraci sportovního koně rozhoduje v podstatě jeho ošetřovatel (ten vydává doporučení). Kobyly se jezdí ve sportu jen do tří let, následně jsou používány v chovu. Koně jsou prověřováni v několika disciplínách – klasické dostihy, distanční dostih na 60 kilometrů, parkur a potom pravděpodobně něco jako “jízda krásy”. Závody pořádá stát, a mají je jednou do roka. Tedy aspoň ty skoky anebo vytrvalost. Jinak si prej organizujou veřejný tréninky, kde mezi sebou taky soutěží. Shodou okolností jsem měla tu čest jet na vyjížďku s mistrem Turkmenistánu v parkuru. Víc k tomu nemám co dodat, nejlepší den v mým životě. A zítra bude ještě jeden.

Turkmenistán, den třetí – Nejlepší den v mým životě!!

Už zase. V Turkmenistánu je každý den ten nejlepší den. Naložíme koně a jedeme za Ašhabad, tentokrát do pouště a do hor. V plánu je sedm hodin jízdy po trase šedesátikilometrového vytrvalostního závodu s odbočkou do hor na hranici s Íránem. V Ašhabadu je tak pohodlný život! Je to fakt pěkné město. Bílé, zelené a zlaté. Vizuálně nádherné. Na silnicích jen bílá auta. A silnice jsou nádherné, nové, široké a téměř prázdné. Auta starší roku 2003 mají totiž zákaz vjezdu do města a navíc i v tom případě mohou být jen bílá anebo ve světlé metalíze. Ještě jsem slyšela něco o omezení vjezdu jen na ašhabadskou značku, ale to už jsem zapomněla. Puberťák vypráví historky během čekání na stájníky. Jak způsobil autonehodu v hlavním městě a rozbořil svýmu tátovi auto za pár míčů. A volal tátovi v noci, den před jeho narozeninami: “Tati, já jsem boural” a táta: “No, to si děláš srandu. Jestli si děláš srandu, tak tě nakopnu. Kdo to zavinil?” A puberťák: “Já. Přehlídl jsem zatáčku.” No a v Ašhabadu prý neexistuje nic jako pojištění pro vozidla, takže velký špatný. Tak teď chudák mladej splácí nový auto tátovi aji tomu, koho naboural. Jednou přijelo čtyřicet lidi z Afghánistánu, všechno byznysmeni, afghánští turkmeni. Běžně by nedostali víza, protože Turkmenistán je neutrální země. Ale byly olympijské hry, a oni si podali víza přímo pouze na olympiádu. A ty dávali všem, a tak jim ty víza dali, s tím, že mohou pouze z hotelu na olympiádu a z olympiády na hotel. A tak parta afghánských byznysmenů poctivě viděla každý den olympijských her (které je samozřejmě vůbec nezajímaly) od začátku až do konce. Nesměli vynechat ani jednu hodinu. “Víš, že v cirkusu v Ašhabadu jsou každou neděli džigitovky?” ptá se puberťákův táta. “No nekecej, fakt? Každou neděli? Co je dneska za den? Já jsem je viděla na internetu, jsou boží!” vyhrknu nadšeně. “A kde jsi je viděla, na YouTube?” ptá se táta. “Jojo, na YouTube.” potvrzuju. “No, nám tady nefunguje YouTube, tak se na ně musíme v neděli chodit koukat naživo. Co se dá dělat.” Takové škody! Musím říct, ze turkmeni mají opravdu skvělý smysl pro humor. A následně jedeme. Pouští, stepí, přes kopečky, písečné duny, přes zelené vodní kanály zavlažující keříky v poušti. Kluci hrají hru “dohoň ještěrku”, která spočívá v tom, že když uvidí v dálce ještěrku, tak nacválají a běží za ní tak dlouho, dokud se ještěrka neschová v některé z nor. Ještěrka kličkuje, jezdec kličkuje. Vždycky vyhraje ještěrka. Provádíme antropologický výzkum mrtvé ovce (čti: kluci si z ní dělají video na instáč), kouříme cigára v poušti (kouření cigaret a tabáku na veřejnosti je zakázáno, takže se kouří buď doma anebo mimo civilizaci), natáčíme si navzájem debilní videa a machrujeme na vzpínajících se hřebcích. Taková krásná pubertální zábava, skoro jako s holkama na Farmě v Cetkovicích, kdyz mi bylo tak čtrnáct. Sedm hodin uteče jako nic. “Maliska zavana krasiva zavana…” Hraje v rádiu dodávky na koně a kluci od koní spí v nákladním prostoru, hlava vyvrácená dozadu. Koně vzadu klimbají. V každé zatáčce se dveře uvolní a spadnou zpátky s hlasitým bouchnutím. A já vím, že toto je moje místo, kam patřím, kde mám být a kde jsem vždycky správně, ať se děje cokoliv. Přepravník se pomalu sune směrem ke stáji, a sedíce mezi spícími utahanými stájníky, padají mi mezi zmuchlané uzdečky a zaprášený bordel na zemi slzy, velké jako slzy lóšadí. Ještěže to nikdo nevidí. Nejkrásnější den v mém životě právě končí a já budu muset zase čekat věčnost na to, než ho zažiji znovu.