„Short“ ride Kyrgyzstán - Měsíc a půl v koňském sedle

Zážitky z mojí "krátké" koňské jízdy po Kyrgyzstánu. Z každé naší expedice vzniká krátký nebo delší příběh. Některé zápisky jsou poučné, jiné zase čistě pošetilé. 🙂 Pojďte se s námi začíst do dramatických příběhů a dobrodružství z cest – a kdo ví, třeba budete jednou součástí některého dalšího z příběhů…

„Short“ ride Kyrgyzstán – Těžko na cvičišti

Jak vypadá takový trénink? Prostě jsem si na několik týdnů půjčila koně a jela horami Kyrgyzstánem. Není to moc jednoduché, pohodlné ani bezpečné. Vlastně to není spíš vůbec bezpečné (zlaté stopování!). Ale je to skvělé. V v tomto postu se ráda podělím o to, jak taková příprava na jízdu probíhá. Fáze 1, tzn. přípravná fáze z přípravné fáze Sepsala jsem si seznam dovedností, které by člověk mohl potřebovat umět pro to, aby mohl samostatně a bezpečně dojet sám z místa A na místo B. Seznam se pravidelně rozrůstal o další a další činnosti, až viditelně přesáhl možnosti jednoho běžného lidského života. Začala tedy fáze škrtání: “Tahle činnost by se hodila, ale nutně ji nepotřebuji, zvládnu to i bez ní.” Mezi vyškrtané dovednosti patří například: umění lovu zvířat prakem na kameny, rybaření dřevěným oštěpem, poznávání jedlých rostlin a bylin na čaj, zbrojní pas pro mezinárodní lov brokovnicí, pokročilá sebeobrana Krav Maga, houbařina pro pokročilé, navigace v horách pomocí lišejníků. Na seznamu zbyly následující činnosti: Kyrgyzština. Kyrgyzština je skoro stejná jako Uzbečtina, na to bude stačit pár lekcí. No, tak úplně stejná není, ale zjistila jsem, že když na kyrgyzské dotazy odpovídám uzbecky, tak mi místní většinou rozumí. Ou jé. That was easy. Kde nestačí uzbečtina, pomůže ruština. Podkovařina. Hledajíc zákĺadní podkovářský kurz v ČR, aneb “zarašpluj zuby v rohovině, ucvakej přebytky a nabouchej zpátky upadlou podkovu”, zjistila jsem, že nic takového neexistuje. Buď jsou opravdu dlouhé kurzy pro budoucí profi podkováře, anebo se to lidi učí sami doma. Naštěstí jsem tento punkový kurz horské péče o kopyta dostala přímo v Kyrgyzstánu. Bohužel to totiž není tak, že když vám v Kyrgyzstánu upadne podkova, tak si zavoláte místního profi podkováře, ten dojede s Ladou Nivou až k vám a profesionálně vám to spraví. Místní podkováři to dost často kovou vlastně hůř než vy, protože vezmou jakoukoli podkovu a nabuší ji na jakékoli kopyto stylem “tam, kde jsou ty díry”. První pomoc pro koně. Já bych třeba byla fakt ráda, kdyby existoval nějaký kurz první pomoci pro koně. Jsem v horách, pět dní po kopytě na všechny strany ode mne není žádná vesnice, kůň má koliku, co mám dělat? Bohužel jsem také nenašla. Absolvovala jsem tedy v Kyrgyzstánu rychloškolení toho, jak píchat místní léky proti kolice a antibiotika do svalu, co dělat pokud má kůň koliku a co dělat v případě otevřených zranění. Ráda si znalosti doplním, kdyby někdo věděl jak 🙂 V ČR máte veterináře vždycky na telefonu, ale v horách je to o tom, že buď tomu koni pomůžete vy anebo vám zbyde se jen modlit, aby se z toho vyhrabal sám. Na místní se v tomto ohledu spolehnout nedá, místní nějaké léky ani desinfekce pro koně moc neřeší. Uvazování koní na noc. To se v ČR naučit nedá, to se musíte naučit až od místních na místě. V každém regionu to navíc dělají úplně jinak a mají na to naučené svoje koně. Výživa koní během jízdy. Místní koně byli zvyklí jen na trávu a seno, a tím se to celé jak zjednodušilo, tak i ztížilo. Bude potřeba vybírat trasu tak, aby byla každý den opravdu bohatá pastva a také dostatek času na pastvu. Pokud by v některých místech došla pastva, musela by se změnit trasa, seno s sebou vozit na koni nejde a na jádro nejsou zvyklí (to by si museli zvykat postupně). Navigace v horách Pro navigaci nakonec vyhrál Garmin, akorát mi zapomněli říct, že ten starší model už nepodporuje navigaci podle map se satelitními snímky. Takže ve výsledku byly na navigaci stejně nejlepší Google mapy, uložené do mezipaměti:). Pouze v oblastech, kde nefungovaly, se hodil Garmin, jenom teda bez těch satelitních snímků, na to bych potřebovala novější model přístroje. Příprava jídla (tentokrát pro lidi – tak to je, první řeším koně, pak lidi). “Ty jo, kolik tak potřebuju jídla? Budu mít možnost dokoupit, až dojedu po kopytě do nějakého obchodu, což vychází při jedné snídani, obědu a večeři za den zhruba na….šedesát kilo na osobu. Au. A kur*a. Ty kráso, nemůžu jíst chvíli pránu? Jaj, tohle téma se teď radši nevytahuje, že.” Nebo změnit trasu, abych pokaždé potkala každých 14 dní aspoň jeden obchod? Nakonec po spoustě konzultací vyhrálo mrazem sušené Adventure menu, které vyšlo na celou dobu místo šedesáti na patnáct kilo – protože běžná strava váží tolik, že se na takto dlouhou dobu prostě nedá v koňské brašně převážet. Vybavení do deště. “Zkusím tuto skvělou trekovou pláštěnku Jurek vystavit 15 minutové sprše, a když to zvládne, tak ji beru”. Nápověda: žádná z trekových pláštěnek to nedala. Vyhrála XXL PVC pláštěnka za 125 Kč ze stavebnictví Hradec Králové, kde se na mne koukali jako na šílence, když jsem se ptala, jestli jejich pláštěnka zvládne hodinovou průtrž mračen. “A proč by asi dělníci stáli na stavbě v dešti, když prší?” odvětil prodavač, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Dělníci se jdou schovat, Lucie v tom dešti bude stát někde pod holým kopcem vedle koně a vesele moknout. Nutno podotknout, že tuto zkoušku sprchou nevydržely také: nepromokavé neoprenové chapsy, impregnované kožené chapsy, australský kabát, nepromokavé armádní vaky britské, americké i české armády, lodní vaky několik značek, boty jezdecké, návleky sněhové, tarp, tři druhy metráže stanové celtoviny, dvoje nepromokavé kalhoty, impregnované rukavice a jeden plastový sušák na všechno to prádlo. A moje nervy… Dospěla jsem k překvapivému zjištění: nepromokavé jezdecké věci prostě neexistují. Nechala jsem si tedy jedny kalhoty ušít ze stanové celtoviny. (Nápověda: Nepromokavé jezdecké kalhoty stále neexistují, kyrgyzský déšť nad těmi mými vede 45:0).

„Short“ ride Kyrgyzstán – vyjíždím na přípravnou jízdu

Po několika mnoha dnech úpravy vybavení přišel den D, a to vyjetí na cestu. Nutno podotknout, že den D ještě nebyl tím pravým podle konstelace hvězd, protože hned za pár hodin po vyjetí se koňovi Fidelovi otevřela dva roky stará odřenina ještě od původního majitele, pastevce, takzvaně “co se s tím moc nesral”. Jezdil koně do úplného padnutí. Následuje tedy jízda zpět na základnu a dalších několik dní sestrojování postroje, který by celé sedlo udržel v náročném terénu mimo poškozenou kůži. Po posledním nočním dokončování je konečně hotovo – postroj drží, funguje, již hojící se odřenina je díky němu volně mimo všechnu výstroj a měl by vydržet několik týdnů každodenního provozu. Má to jistou nevýhodu – ranní sedlání celého postroje trvá v průměru cca 30 minut. Odsedlávání cca 20 minut. Nadešel tedy den E! Odjezd :))) Hurá!!! Nadšení střídá vystřízlivění. Ve čtyřicetistupňovém vedru se plahočím po prašné cestě podél hřbitova a na několik dalších hodin se ztratím ve vyschlých říčních korytech kaňonu, kde se každé tváří, že vede tím správným směrem….ale nevede tam ani jedno. Po sedmi hodinách jízdy (a kvůli bloudění ne více než o cca 15 km dále) konečně přicházím na loučku, kde by se dala strávit noc. Jenže ouha, není na ní voda pro koně. “Voda! Ale prosím, jak si račte přát”, řeklo kouzelné sluchátko a najednou máme tolik vody, co se do nás vejde, zvrchu, zboku, z druhého boku, rovně na přímo, všude voda, proudy a proudy vody. Koně zuboženě stojí s hlavou u země a čekají, až bouřka přejde. Já, zachumlaná v australáku a pláštěnce, klepající se zimou, čekám také. Po hodině se opět mračna rozestoupí a vysvitne slunce. Z pěti stupňů je opět pěkná třicítka, a tak se prochcaná naškrábu na stejně prochcané koně a v úmorném vedru se vydáme zase vstříc průsmyku, za kterým by teda třeba už mohla být ta voda. Za několik dalších hodin se naše přání splní – na zatáčce cesty na nás kouká údolíčko, plné po kolena vysoké šťavnatě zelené trávy a v něm tekoucí řeka. Ideální místo na kemping. Tedy, je to rovnou u cesty, a samozřejmě, základní pravidlo kempování v cizí zemi je: nestavějte stan hned vedle cesty, ideálně ho stavějte tak, aby na vás z cesty nebylo vidět. Jenže všechny věci se prostě s koněm dodržet nedají. Tak jako tak jste turista se třemi koňmi, takže budíte mnohonásobně větší pozornost, než když jste turista s ošoupaným batohem. Tak jako tak, kdekoliv zakempujete, vždycky po pár minutách přicválá první jezdec na koni a začne klasická společenská konverzace. “Salam alejkum” “Wa alejkum assalam” “Odkud jste?” “Z České republiky” “A Kyrgyzstán co?” “V Kyrgyzstánu je nádherně. Příroda je u vás krásná. Hory jsou krásné, voda je čistá, lidé jsou dobří a je tu svoboda.” “A u vás taková příroda není?” “Ne, u nás taková příroda není. U nás nejsou takové vysoké hory. Naprosto nejvyšší hora má u nás pouze šestnáctset metrů. Vy tady pasete krávy?” “Aha. Ano. Hledám krávu. jedna se mi zatoulala. A koně co, kde jste je koupili?” “Ty jsem pronajala.” “A kolik stáli?” “To už si nepamatuju. Nejsou moc dobří. Jsou staří. Můžu se s vámi vyfotit?” Zlaté pravidlo, kterým jsem nahradila mezinárodní zbroják na brokovnici a pokročilé lekce krav magy. Když se s někým potkáš, rovnou se s ním vyfoť. Kdybyste pak později měli problém, tak ten člověk ví, že máš jeho fotku a můžeš ji kdykoliv použít proti němu. Taky, když ti v noci zmizí koně, tak máš pár fotek místních, kteří se o ně zajímali a kteří pravděpodobně budou vědět, kde právě teď koně jsou. I když, jak jsme si dělali srandu, toho, kdo ti ukradl koně, poznáš velice jednoduše, protože koně mají mikročip. Toho člověka tedy poznáš podle toho mikročipu. Jak? Bude mít ulomený zub, jak se do toho mikročipu zakousne… “No, a kolik jim je?” “Tomuhle dvanáct, tomuhle, ten je starý, tomu už je čtrnáct a tomuhle je deset. A kolik je tomu vašemu?” “Cože, dvanáct?” ptá se nevěřícně. “Tomuhle jsou dva/tři/čtyři.” Místní totiž podle mě skoro nejezdí na koních, kteří jsou starší čtyř let. Zajímalo by mě, jestli ti mladší koně dělají tu pasteveckou práci líp, anebo je prostě do čtyř let tak zhuntujou, že už je nic dalšího nečeká… ale každému z místních jezdeckých koní bylo od dvou do čtyř let. Kyrgyzové mají navíc speciální systém počítání věku koně, který mi vysvětlovalo několik lidí a doufám, že ho tady moc nezkomolím :))) . Roček je “Kulun”. Dvouroček je “Tai”. Tříroček je “Kunan”. Čtyřroček “Byšty”. No a od pěti let počítají jakoby odzačátku. Pětiletek je tedy “bir azi” = “jedno azi”. Šestiletek je “eki azi”, takže “dva azi”, sedmiletý kůň je “tři azi”… a tak dál až do např. dvacetiletého koně, který by byl “onalty azi” = “šestnáct azi”, ale reálně se zde dvaceti let žádný z koní nedožívá. V tuhle chvíli už vážně chcete jít spát, protože za sebou máte přes deset hodin v sedle. Ovšem nedá se nic dělat, návštěvní hodina je neúprosná. Přijíždí další pastevec. “Dobrý den”, “Dobrý den”, “Co děláte tady v Kyrgyzstánu”,”Já jsem turista. Máte tady krásnou přírodu. Hory krásné, lidi dobří….” a kolečko se opakuje. “Mohu se s vámi vyfotit?” Návštěvní hodina trvá, dokud se nesetmí. Vyčerpáním tedy padnete do stanu těsně po setmění a hurá na spokojený spánek. Jenže ouha! jaksi nepočítáte s tím, že venku kolem stanu chodí divocí koně. A ti jsou velice zvědaví na ty vaše valachy. Takže třikrát za noc vybíháte s bičem v ruce odhánět cizí hřebce, kteří se s šíleným rykotem snaží vám pokousat vaše pokojně se pasoucí valachy. No, tedy, dva valaši se pokojně pasou. Fidel se s šíleným rykotem přidává k bitce, protože je valach teprve chvíli, jako lídr má tendenci bránit svoje chlapecké “stádečko” a ještě mu to všechno nějak nedošlo. S počínající neurózou v oku usínáte někdy po půlnoci, jenom proto, abyste za svítání za hysterického řevu budíku zase vstali.

“Short” ride, Kyrgyzstán – Cesta přes řeku

V dalším dni přijdu na velice zásadní zjištění naší jízdy. Jeden z koní, Tian, odmítá přejít jakoukoli řeku nebo most. Nemůžu to Tianovi mít za zlé, v mládí totiž nějakým lidem spadl dramaticky z dřevěného mostu do řeky a zranil se tak, že měl téměř rok fyzio a rekonvalescenci. Jenže… před námi je nádherná, divoká řeka. První pokusy zdolat most přes řeku probíhají jak z amerického rodea. Bohužel jsem nestihla ani natáčet, ani fotit. Kůň na zadních, kůň na předních, kůň na zadních, pirueta…kůň na zadních…a tak dále 🙂 První most je štěrkový, prostorný, a jen cca půl metru nad řekou. Po pár minutách boje je zdolán. Kůň si odfrkne a všichni okolo také. Nicméně, problém tím nekončí. Podle sovětské topografické mapy je před námi po cestě ještě mnoho a mnoho řek :)))) Za dobrou hodinku vjíždíme do nádherného červeného kaňonu. Sytě oranžová, železitá zemina se střídá s trsy sytě zelené trávy. Moje nejoblíbenější barvy – zelená a oranžová, pěkně pospolu v přírodní scenérii… zde se cesta ztrácí, díky prudkému dešti posledních dní, ve vymletém korytě tekoucí vody. Následuje tedy několik hodin zoufalé improvizace hledání a občas i vytváření cesty na svahu nad řekou. Kameny padají dolů do propasti a já s koňmi klopýtám na prudkém svahu nad řekou. Jelikož mám závrať, tak podobné terény nesu opravdu blbě – teď jen pevně doufám, že už to brzo skončí a rozhodně nikdy nebudu muset chodit podobnou trasu zpátky. Občas cesta končí v řece a následuje několik zoufalých brodění, návratů zpět i neméně zoufalá jízda přímo řekou. Konečně jsme z kaňonu venku. Jenže – Tian odmítá jít vpřed. Cesta vede na pravém svahu vysoko nad hřmící řekou a Tian se právě na úzké cestičce rozhodl, že dál nejde. A se třemi koňmi se ve svahu nad řekou poměrně špatně manipuluje… Vzpínajícího se a vzdorujícího Tiana po několika hodinách boje společnými silami dotáhneme po svahu až k bouřící řece. Nemusí ani mluvit, není absolutně žádných pochyb, že toto je TO místo, kde kdysi spadl z mostu a zranil se. Vratký mostek z několika dřevěných kulatin, složený ze dvou částí (asi pro kola Lady Nivy…). Uprostřed monstrózní díra, opticky zaskládaná pár suchými větvičkami. Pod tím bouřící řeka. Podnikám sebevražednou misi a jdu názorně pěšky ukázat koním, že “tento most je úplně v pohodě”. Fidel to vezme jako jasný pokyn “hurá, jdeme dopředu” a najednou je na úzkých kulatinách nohou šest. Tak teď už není prostor na závrať ani na nějaké dlouhé přemýšlení – prostě jdem. S rozklepanýma nohama se uklidňuji na druhém břehu a snažím se na koně působit suverénně… Zpátky kaňonem se dneska vrátit do soumraku nezvládneme. V kaňonu nocovat nemůžeme, není tu žádná pastva pro koně. A navíc jsem si slíbila, že tím kaňonem už nikdy nepůjdu! Tak zkusíme Tiana motivovat, že by šel za koněm. Bez úspěchu. Tak před koněm. Taky bez úspěchu. Tak já nevím… došla mi invence. Tak půjde prostě aspoň Čai, ten chodí dobře. Pak se uvidí. S nohama široce od sebe (jako kříženec poseroutky a námořníka) převedu přes most ještě Čaje. No, a teď už zbývá jen ten zrzavej chlup Tian. Jak to bylo s tou liškou, kozou a vlkem? Převezu kozu, naložím vlka, kozu odvezu zpátky… vezmu Čaje zpět, aby převedl Tiana? Ale kdepak. Netuším, co ten kůň tady zažil, ale z jeho chování vím jistě, že přes ten most ho dnes nedostanu… nedá se nic dělat, zde není dobrých řešení. Každé řešení je tak trochu napi*u. Nejlepší bude tu řeku prostě zkusit přebrodit – a kdyby byla na začátku koryta moc hluboká nebo prudká, tak to raději otočit zpět a pokusit se najít jiné místo na brod. Nebo počkat do rána, to by mělo být méně vody. Nejistýma nohama přenáším po mostečku všechny brašny s výbavou a modlím se k univerzu. (Přesně takto to bylo: Hrdina na Tianovi se nebojácně blíží k bouřící řece. Kůň se zuřivě vzpíná, bělmo mu strachem zakrylo téměř celé oko. S výrazem šílence se neohrožený jezdec střemhlav vrhá do nelítostného proudu. Kůň vzdoruje, proud je příliš silný. Avšak na našeho hrdinu není žádný proud téměř silný! Svýma rukama, silnýma jako medvěd drží svého koně pevně proti vodě. Jako Bůh Atlas, držící nebesa, téměř nadpřirozenou silou drží proud vody daleko od svého koně. Kůň, podpořen neohrožeností svého jezdce, se vydá vstříc vodě. Díky svému jezdci řeku hravě zdolá a těší se na další pokračování cesty.) Řeka naštěstí nebyla tak hluboká, takže s jistou dávkou pobízení ji Tian zvládnul. Uf, to bychom měli. Už jenom těch dalších cca deset řek po cestě…

“Short ride” Kyrgyzstán – Civilizace!

Po několika stech kilometrech přírody a hor se v údolí vynoří první známky lidského obydlí (jiného než občasná jurta anebo kovový kontejner pro pastevce a jejich rodiny). Nicméně, první setkání s místními lidmi před vesnicí neprobíhá úplně tak, jak jsem zvyklá ze stopování. Týpek na koni mě ani nepozdraví. “Odkud máte koně? Kolik stáli?” vypálí místo pozdravu. “Co to je za plemeno? Kolik jim je? Kam jedete?” Málem, že nezačne koním dělat předkupní prohlídku zubů. Fotí si nás ze všech stran. Pamatujíc si na dobrou radu z přípravného pobytu: “když se ti někdo nezdá, tak se s ním vyfoť” vytahuju na oplátku také foťák. “Můžu se s váma vyfotit?” zeptám se slušně, protože jsem zblblá z GDPR a k focení by vlastně lidé měli dávat svolení. “Se mnou? Ne”. Štěkne zaraženě týpek. No a co teď. Svolení nedal, ale stejně si ho chci z bezpečnostních důvodů vyfotit, abych měla co ukazovat policajtům, kdyby mě někdo po cestě z vesnice prudil. “No, když vy si fotíte mě, tak můžu aji já s váma.” nedám se a šup, fotka je na světě. Rovnou tři. Týpek se zatváří uraženě, otočí koně a odjede. No konečně. Ono to v těch horách bez lidí vlastně není vůbec špatný. * Turista s koněma prostě vždycky vzbudí výrazně více pozornosti, než smradlavý stopař s otrhaným batůžkem. Tak to bohužel je. Jako stopař jste žebrák, co nemá ani na auto. Kůň stojí peníze a dobrá výbava na koně jsou v místní vesnici věci jako z kosmické návštěvy ufonů. Australák, chapsy, klobouk, to jsou věci, který znají místní tak maximálně z americkejch kovbojek. No ale kvůli tomu, abych zapadla do místního stylu oblíkání přece nebudu nosit úplně naprd promokavou čínskou bundu do pasu, šusťákový kalhoty, ze kterých toho vlka první den vidím už na pohled a čepičku pod kterou si spálím obličej i krk. Návštěva obchodu tudíž probíhá poněkud dramatičtěji. Obchod je asi jediné místo, kde tady koupíte chlast a tak se před ním často sdružují hloučky mužů, popíjejících vodku a pivo. Zastavit se třemi koňmi před obchodem je tedy zaručeným magnetem na ožralce. ** “Cháchá, kovbojové přijeli!” komentuje můj příjezd jeden z ožralců. Ano, chapsy a australák jsou na koni v horách praktické, ale imidž vandráka s nima neuhraješ. “To máš na co?” zastaví mne jiný z mužů a ukazuje na chapsy. “To je, abych si neodřela nohy.” vysvětluju. “Aha, a to si v tom neodřeš nohy na koni?” nedá se muž. “Ne, neodřu.” “Aha, a promokne ti to?” “Nepromokne” tvrdím, přestože skoro každý déšť by ty chapsy, nebýt velké protichemické PVC pláštěnky, nedaly. “A to se v tom nepotíš?” hledá muž alespoň nějakou chybu na mé výstroji. “No, jasněže potím” říkám před obchodem ve cca třiceti stupních ve stínu a těším se zase do hor, a tato odpověď toho chlapíka upřímně pobaví. “Cháchá, potíš se”, zasměje se a zakroutí nechápavě hlavou, jakoby říkal: “ti turisti jsou ale blázni”. Nicméně, tím výslech nekončí. “A co je tohle?” a následuje půl hodina vysvětlování. “To je sedlová brašna. To je podocasník. To je postroj. Potroj drží podbřišník. To jsou provazy. Provazy drží podbřišník vzadu.” a tak dále. Nekonečné rozhovory před obchodem zdrží nákup o pěkných pár hodin. *** Tak, co koupit. PIVO. Češi na cestách. Tři týdny žeru jenom lyofilizovanou stravu a stejně, kdybych si mohla v obchodě koupit jenom jedinou věc, koupila bych si pivo. Takže pivo, to máme jasný. Dál? Chleba, sýr. Dál… regál kyrgyzského vesnického obchodu elegantně vyřešil moji nerozhodnost. Dál je v regálu ještě snickerska a jedna hovězí konzerva, která pamatovala snad ještě strýčka Lenina. To je vše. “Tak jednu snickersku.” Vždycky když přijedu domů, jsem toho tak přežraná, že ty tyčinky nemůžu ani cejtit.

“Short” ride, Kyrgyzstán – 3450 metrů nad mořem

První vyšší horský průsmyk před námi. Kvůli počasí začíná den vstávačkou ve 4:00. Ano, to je opravdu ještě za tmy, ve čtyři ráno. Není čas na snídani, protože tím ranní přípravu koní zkrouhneme ze tří hodin na dvě hodiny a tak ráno proběhne pouze teplý čaj a snickerska. (Mimochodem, snickerska a kola. To jsou jediné dvě potraviny, které koupíte fakt všude. Přijdete do vesnice, pět domků z hlíny, jeden neoficiální obchod, ve kterém prodává několik dětí, ani ne deset let… a mají tam pytel rýže, několik hovězích konzerv, čokoládové bonbony, kolu a snickersky. Já nevím, jak to tyhle dvě firmy dělaj, ale je to neuvěřitelný.) * Je, takhle po ránu fakt extrémní zima, je někde okolo nuly a fouká strašlivý vítr. A tak přijde místo čepice na řadu kukla a najednou – následuje etnicky nekorektní narážka – jede horami na koni Abdul a Fatima. Kdybych takhle někoho potkala v lese v České republice, asi se poseru strachy.. ale místní jsou naštěstí zvyklí, kuklu tady kvůli počasí nosí kde kdo. Takže zabalit tábor a koně a v šest ráno vesele vyrážíme vstříc zhruba kilometrovému převýšení směrem nahoru a potom zase kilometr převýšení dolů. Pamatuji si slova místních nad mapou: a tady, kde to bude vypadat, že máte jít dolů, tak tam určitě ne, to byste došli do jiný vesnice, tady musíš zahnout doprava a jít tady nahoru, kde to vypadá, že žádná cesta není…. ** Po několika hodinách jízdy nádherným zeleným údolím rovně nahoru přijdeme do pěkného, pozvolného sedla a naskytne se výhled na cestičku dolů do vesnice. Hm, tak tady ne, takže do toho skalnatého krpálu nahoru? Vážně? Trojkový lezení na koni? (Ahoj mami, nečti to) Kůň Fidel na mě vyčítavě otočí hlavu a zastaví se s vnitřním okem upřeným přímo na mě. A čeká. “No, dobře, Fideli, seskakuju, máš pravdu, tady půjdu pěšky…” Naštěstí, Fidel, Čai a Tian jsou údajně podle místních zástupci místního typu koně (nedá se tomu asi říkat plemeno) “Čujský kůň”. Strašlivý terén zvládají naprosto hravě. Na rozdíl ode mě, která se nahoru škrábu po rukách, nohách a břiše jako píďalka. Nedokážu si představit nějaké čétéčko, jak tohle vyleze, vždyť to nevyleze skoro ani míň fyzicky zdatný člověk. Ale pro Fidela a Čaje je to hračka. Místní koně nejsou moc chytří. Taky nejsou moc ochotní spolupracovat, nemají rádi lidi, neumí často ani základní věci jako zvedat nohy, jejich paměť na výcvik je zoufalá, takže je toho asi moc nenaučíte, tedy – řekněme si to na rovinu, nenaučíte je za měsíc a půl každodenní práce absolutně vůbec nic, prostě umí jen chodit dopředu a to je vše – ale terény zvládají neuvěřitelný. *** Nahoře nad skalnatou masou nás čeká nádherná náhorní plošina. Ve 3450 metrech nabízí výhled na všechny strany – říká se jí “střecha světa”. Tak, pět minut kochání se výhledem na hory okolo a hurá rychle pryč, za chvíli se sem přižene bouřka a uprostřed bouřky chcete bejt úplně kdekoliv jinde, hlavně ne na téhle dva kilometry dlouhé náhorní plošině střecha světa. Jenže to by tady musela být nějaká cesta. Už nějakou dobu se navigujeme spíš podle voka než podle mapy, protože GPS signál jaksi dost pokulhává. Takže sestup dolů probíhá stylem: tady to na horizontu vypadá, že teče z ledovce dolů řeka, tak pokud tam nebude po proudu vody vodopád, tak by to logicky mělo být průchozí podél řeky až dolů do údolí (…pokud tam po cestě bude ten vodopád, tak to jaksi průchozí není, na to nemusíte bejt študovanej a je čas vymyslet plán B, kterej ale nemá smysl zatím vymejšlet, dokud máte plán A). Tuto taktiku sestupů ostatně začínám používat naprosto kdykoliv, protože cesty tady spíš nejsou než jsou a když už nějaká cesta začne, tak naprosto pravidelně za chvilku stejně skončí. Jedna krásná vyježděná cesta byla na papírové sovětské mapě zaznačená jako horská silnice pro auta. Jen jaksi v realitě v chvilku před průsmykem skončila v půlce svahu. Oni tu mapu nakreslili dřív než dostavěli tu silnici… a soudruzi pak asi změnili pětiletku a milá silnice se nikdy nedostavěla. Jenže to nám při plánování trasy nikdo neřek, takže tu teď klopýtám z jedné strany ledovcové řeky na druhou a potichu nadávám na kartografy z es es es er.

“Short” ride, Kyrgyzstán – Pozor, blíží se bouřka!

Pozor, blíží se bouřka! Náš cíl je na horizontu. Nádherné, zářivě modré jezero v horské kotlině, těsně před zvedajícím se svahem k šedému skalnatému průsmyku ve výšce tři tisíce něco. Jenže… postavit stan se třemi koňmi ve výpravě není jenom tak. Musíte – zaprvé – najít místo s pitnou tekoucí vodou a také s dostatkem dobré trávy pro tři koně. A dobrá tráva pro noční pastvu tří koní – to je kruh s průměrem cca 60 metrů kvalitní trávy. Následně – zadruhé – koně odsedlat, zatřetí sundat brašny, začtvrté koně přivázat na pastvu, zapáté je zadekovat, oni se začnou válet, takže následuje zašesté posbírat poztrácené deky a zadekovat znovu, dále vytáhnout z brašen podlážku a stan a začít stavět stan. Dále postavit předsíňku na sedla. Do stanu uklidit všechny svoje věci, do předsíňky uklidit kompletní výbavu pro koně, dále koně oddekovat, vyčistit kopyta, pak uvařit vodu na jídlo a za dvacáté páté potom uklidit úplně vyřízeného sebe konečně do stanu a začít obědovečeřet. Kompletně od zastavení koně po lehnutí si do stanu jsou to TŘI HODINY každodenní práce. Tak co, za kolik to dáme, s krupobitím v zádech? Hysterickým tempem se rozpadlým klusocvalem ženeme po vyšlapané cestičce na svahu, zoufale hledajíc alespoň náznak tekoucí vody. Koně naprosto chápou urgentnost situace a nemusím je ani pobízet. Černé mraky v zádech zuřivě hřmí a prudký vítr k nám občas zavane malou ochutnávku budoucí smrště ledových krup. V dálce na horizontu se objeví jezírko v 3200 metrů nad mořem, naše plánované místo na postavení stanu. Tam! Tam kdybychom dojeli, to by byla krása! Jenže tenhle horizont, to je tak hodina jízdy. Nedá se nic dělat, je potřeba zakempovat někde dřív. Po levé straně svahu se otevře nádherný plácek s malou tekoucí říčkou, tak akorát pro tři koně. Hurá, seskočit a stavět! Kůň, bum, druhej, bum, třetí, bum, věci, hod, voda, škrt, stan, hod, kolíky, bum, tyčky, cvak, voda, zhas, stan, hup. Dvacet pět minut. Tříhodinovou přípravu tábora jsme stáhli na nádherných dvacet pět minut. Bouřka jakoby čekala na povel najednou otevře stavidla, s prvními kroupami skáču do stanu, teplou vodu na jídlo už hotovou v předsíňce stanu, kroupy zuřivě buší na tropiko… jenže ouha. Postavila jsem ten nejkřivější stan v historii lidstva. “Tvůj stan je tak křivej, že na přechod z levý karimatky na pravou karimatku je potřeba sedák a šerpa!” “Tvůj stan je tak křivej, že když ho necháš stát v zimě po větru, můžeš si v něm otevřít lyžařský středisko!” “Tvůj stan je tak křivej, že když ho postavíš v Pise na náměstí, tak vybereš na novej na vstupným!” Pro úpravu povrchu stanu jsem následně během krupobití použila přesně šest koňských dek, naskládaných na jedné straně stanu do trojúhelníku, které vytvářely dojem toho, že se možná dá ležet i rovně. Nedá se nic dělat, koně jsou se svou pastvou dnes spokojení, a to je hlavní.